neděle 27. července 2014

Jeden za všechny, všichni pro děti

Včera jsem se vrátila ze 14 denní "zkušební mateřské dovolené" neboli z práce osobního asistenta na letním dětském táboře (nejen) pro epileptiky a jsem plná emocí!

Když jsem dostala v šibeničním termínu (týden před odjezdem) nabídku pomoct Oňánkovi na táboře, tak jsem věděla, že to vezmu... protože jsem se cítila potřebná a věděla jsem, že to bude velká zkušenost. Ale vůbec jsem netušila jak moc velká a že si to nakonec takovým zásadním způsobem užiju i já!
Protože já odjakživa nesnáším tábory. Nevidím nic úžasného na to se nemejt anebo se mejt s bandou třiceti (kolikrát nejen) uječených holek, jíst blafy a od rána do večera běhat za míčem jak idiot. Jenže jaksi jsem zjistila, že rozdíl jet jako dítě anebo jako"vedoucí"a že jde hlavně o lidi...




Poznala jsem totiž skvělé lidi, jejichž práce měla smysl. A hlavně skvělé děti a práci s nimi, která byla prakticky 24 hodin denně, což bylo velmi intenzivní a vyčerpávající, ale zároveň mě to naplňovalo a cítila jsem se ve správný čas na správném místě...no, zní to dost sentimentálně, ale je to fakt...to mi žádná praxe ve škole nedala, až tam jsem přišla na spoustu důležitých i méně důležitých (a možná i dost nedůležitých) věcí. Jako třeba, že:
  • Diskotéka klidně může začít v půl 7 a končit v 10 a všichni jsou nadšení
  • Podle některých dětí vypadám na 12...
  • Mezi dvěma odstavci v knize dokážu dát dítěti vysmrkat, otevřít mu jogurt a kontrolovat, jak si čistí zuby, aniž bych ztratila dějovou linku
  • Městečko Palermo může mít docela grády
  • Strach o dítě je prostě šílenej, i když se třeba schová jenom za notebook! (a co teprve až budu mít vlastní!)
  • Umím uklízet (ale asi jenom u sebe doma ne)
  • Umím konečně stlát i postel 
  • Používám stejné fráze jako moje máma: "Tady je bordel jak v tanku", "Vem si bačkory! Nastydneš!", "To to musím opakovat 100x?" "Sušenka až po večeři." "Uklízej si svoje věci, já nemám 50 rukou!"
  • Vůbec není divná otázka mezi vedoucími  na diskotéce "Voním?" "Jo a já? Nesmrdím už zvratkama?" "Ne, jenom ti ruce smrdí močí."
  • Umění se omluvit dítěti je výchova
  • Oblíbila jsem si nenáviděné písně: Žijeme len raz, What the fox say, La bomba... a podobné dříve ve mně vyvolávající blicí reflex
  • Pořád vychází Bravo i s rubrikou Láska, sex a trápení a s plakáty (i když v dnes s polonahou Miley a ne s piercingem na břichu Britney)
  • WTF, OMG, hustý a trapný... jo, zvykla jsem si na to od dvou puberťaček z C6
  • Zvládnu opakovat větu: "Pohádka bude po obědě." patnáctkrát, aniž bych změnila tón hlasu
A hlavně, že vůbec nelituju svého rozhodnutí, že dokud nebudu mít vlastní děti, tak budu pomáhat těm ostatním.

Budu dlouho vzpomínat!!

P.S.: Dostala jsem nejhezčí umělecký pohled!

pátek 11. července 2014

Koupím lístky na cokoli...

Festival je u konce, tedy pro mě určitě, balím na tábor. Ale přiznávám se - jsem ráda, mám toho plné kecky. Ale to má jen jeden důvod - bezvadně jsem si to užila!
A to přesto, že:

  • jsem stála nechutný fronty na lístky (než jsem zase poznala, že před mobil jde všechno...)
  • jsem se pokaždé špatně oblékla (mrzla jsem nebo se vařila)
  • jsem tři dny vůbec nespala
  • a ostatní dny spala maximálně pět hodin
  • pětkrát jsem zmokla v jednom oblečení
  • za lístky na MHD jsem utratila víc jak za jídlo (a to už je co říct)
Protože kdy jindy vidíte (nejen) Franca Nera, podepíše se vám milovaná Aňa Geislerová (v tom pětkrát zmoklém oblečení), vedete debilní rozhovory v ještě debilní noční hodiny, jíte třikrát denně pizzu, debatujete o filmu s režisérem (toho filmu),jste nadšení a unavení zároveň, spíte na zemi v centru města, můžete si vzít puntíkatý punčocháče, aniž by vás maloměšťácký oči propichovaly na každým kroku, pivo si se slovy, že jste včera měli dost, nedáte, ale když jdou holky s panákem Jeggra za dvacku, tak neodmítnete...



Je to takový mix paradoxů a intenzivního prožívání, a proto jsem ráda, že jsem dodržela to, co jsem si řekla před festivalem - že tento rok bude free, nebudu se nutit do filmů, když nebudu mít náladu, že budu spát, jak budu potřebovat a nebudu se vztekat, když bude pomalej prodavač (což jsem jediný nesplnila, ale nevadí - jen jeden den)! A když jsem do toho šla s pocitem, že to bude tak, jak se namane a nebudu tři týdny dopředu číst seznam filmů a organizovat jednotlivé dny, tak jsem si to dokázala naplno užít a prožít!
Většina věcí se tak nějak zorganizovala sama, něco vyšlo něco ne, něco byla náhoda, spaní stálo za nic, ale bylo to tak, jak jsem chtěla.

A to mě samozřejmě vede k nějakému závěru- uvědomila jsem si, že prožívám hrozně moc věcí, poznávám zajímavé lidi, zažívám nové situace, učím se a zároveň se u toho bavím a jak mi to nedochází! Pořád bych chtěla stíhat miliony dalších věcí a být jinde, dělat něco jiného, dělat něco dalšího, něco víc...ale on ten život není zas tak krátkej, i když to rádi frázovitě říkáme, a určitej vývoj prostě musí být, a tak jsem si řekla, když jsem seděla na tom prvním filmu, který byl němý a z třicátých let, že teď jsem tam a jsem tam správně. A všechno, co budu zažívat, bude mít smysl, i kdyby sebemenší, posunu se dál.

Tak trochu lážo plážo ;)

sobota 5. července 2014

3 hodiny meleme koniny

Když si jdete v 5 ráno lehnout do hotelu Thermal na gauče, protože na pokoj fakt nemáte, venku prší a babička bydlí na druhém konci města, může se vám stát, že potkáte dva týpky, s kterými vedete tři hodiny jakýsi pofidérní rozhovor.
Vlastně to bylo trochu komické, od debat o čsfd jsme se přesunuli na Nový Zéland, pak zase k FAMU a jménům dětí a práci (podle tajnůskaření nejspíš dělají v kosmickém výzkumu nebo bodyguardy Milošovi...)
Otázky ani témata na sebe nijak tématicky nenavazovaly, byly stříleny spontánně a bez větších ostychů, vstupoval do nich spánek a nové postavy- fotograf z Mosambiku, producent z Seattlu, kluk, co si lehl, usnul a byl odměněn kolektivem v podobě namalovaného penisu na obličeji.

Schytal to nejen on, ale i galantní prasátko:


Nikam to nevedlo. Něco se naťuklo a šlo to rychle dál, pořád se něco dělo, bizarní situace střídala ještě bizarnější, ale všichni jakoby se orientovali a přizpůsobovali novým okolnostem.

Ale stejně to bylo super. Takhle nahodile se smát totálním ptákovinám a snažit se v kostce vysvětlovat, proč co a jak v životě děláte, lidem, co vás znají hodinu, snažit se udržet nějakou intelektuální rovinu a přitom rozjet debatu o selfí.
Bylo skvělé si zase dokázat, že život je rozmanitý a je plný zajímavých, zamyšlených lidí (přestože máte někdy pocit, že museli předtím dát lajnu) a můžete se občas chovat trochu punkově.

Poctivě ukradený:
Takže jedeme dál! Teď už fair!


čtvrtek 3. července 2014

Ve znamení prasete

Kdekdo se ošívá nad podobou loga 49. Mezinárodního Filmového Festivalu v Karlových Varech, ale nu což...já si budu teď s radostí nosit týden své prase na krku, na programu v kabelce a budu ho dokonce i posílat na Moravu - na pohlednici (tam jich je dokonce celá barevná banda!).
Nevím, jestli já bych takový návrh schválila nebo se pro něj nadchla, ale čím dál tím víc přicházím na to, že někdy je dobré jen přijímat fakta. Trochu vychladnout z počátečního rozčarování, říct si, že Najbrata opravdu nezajímá, co si o tom myslím, i kdybych to řvala na Václaváku, a pak pomalu zkoumat, proč to asi tak je, najít nejen negativa, ale i pozitiva, dělat si konstruktivní názor... ale třebas na nic kloudného nepřijdu a bude mi to připadat pořád stejně nějak pitomý, ale aspoň jsem tomu dala šanci....

... a prase si ji taky zaslouží!


Ale jak málo to v životě děláme. Jak jednoduše si řekneme, že prostě někdo chtěl zesměšnit Čechy.... jaký jsou to ale prasata...jenže znáte to s tou potrefenou husou, že jo?

Tak trochu humoru do toho filmování!


Festivalové těšení aneb co zaujalo:

Filmy:

Kebab Horoscope
Rocks In My Pockets
Low Down
Bird people
Still life
Boreg
Neutečeš
Violet
Fair Play
Hany
Rozkoš
Zejtra napořád

Akce:

Cirk La Putyka
Kavárna Happyend
Letní scéna Karlovarského hudebního divadla Pod mostem
... a samozřejmě Vodafone pláž

UŽÍVEJTE, seč vám oči, játra, nohy... stačí!







středa 2. července 2014

Asi teda začínám...

To je tak, když se o půlnoci rozhodnete, že si založíte blog, protože to ve vás zraje několik měsíců. A teď je to tady. Co napsat první? Jako aby to znělo, že jo?
Takže asi to nebudu tak prožívat, protože na začátku to beztak nikdo nečte... a pak se třebas vypracuju...


Jsou věci, které vím, se kterými mám zkušenost, ve kterých vím jak se zachovám (třeba když mi někdo sní poslední bramboru z talíře), ale pak jsou tu ty otazníky. 

Neustále se něco v mém životě a životě nás všech mění a přicházejí nové zkoušky, překážky, situace...a proto je třeba hledat. Odpovědi na otázky, podstatu nás samých, světa, ale i drobných maličkostí, které tvoří ty velké věci. Je třeba hledat masterplán.


Zatím žiju v tomhle domnění: