Moje tělo... to je dělo...

Když se někoho zeptám jestli jsem tlustá, tak tvrdí, že rozhodně ne! Když ale potom pronesu, že hubená taky nejsem, tak to s váháním potvrdí...protože si sám uvědomí, že vlastně neví, co jsem. Takže to završí - Ty nejsi ani tlustá ani hubená, ty jsi něco mezi. Mezi jsou ty, které jsou tak kulantně nazývané plnoštíhlé. Ty, co dosáhly ve štíhlosti úplné plnosti. Tak mezi ty, prosím, patřím.
A přesto jsem včera vykročila do ulic v úzké sukni (skoro jak Kim K.) lehce nad kolena a tílku, které, přiznávám, mělo lehce vražedný výstřih. Byla jsem ráno při oblékání ještě opojená Španělskem a jeho věčně dobrou náladou, odhalenýma sexy křivkama na každým rohu a tolerancí. Cítila jsem se vážně dobře a dohromady s mým opálením (které ale zřejmě vidím jen já!) jsem si i já připadala jako sexy kost.
Do dvou odpoledne jsem vydržela udržet milou tvář s občas rozverným úsměvem mířeným na procházející, kteří si mě měřili pohledem, ale pak jsem myslela, že už bouchnu! Všichni (ano, všichni) mi koukali na prsa, o kterých už mám chuť napsat, že jsou to kozy! Nikdo přece nekouká na prsa, ale všichni na kozy a prdel. A všechno tohle mám velký.
Takže se všechno kouzlo mýho outfitu úplně ztratilo. Jenže taky musím uznat, že si za to můžu sama.
Jasně, že vím, že naše republika je plná závistivejch čumilů a samozvanejch šerifů módní policie, kteří mají pocit, že by mohli po A. W. vést americkej Vogue, ale stejně tak vím, že nevěřím svýmu tělu...

• Když mi bylo třináct tak jsem si myslela, že dorostu tátu (185 cm) a půjdu šlapat nějaký pěkný italský molo a budu mít peněz, chlapů a hadrů přinejmenším jako Karolína Kurková.

No, nepoštěstilo se. Nevyrostla jsem...teda do výšky ne.

• V době zakulacování jsem se snažila být jako kluk. Byla jsem totiž nešťastně zamilovaná, oplácaná a šikanovaná, takže nebylo jiný východisko než koukat na Super náhradník a Blafuj jako Beckham a hrát s klukama za školou fotbal.

Pak jsem teda jako zjistila, že čtyřky prsa nezakryje ani nejvytahanější mikina a běhá se s nima taky fakt blbě a snažila se adaptovat do svýho novýho pubertálního holčičího těla.

• Šlo to ztuha. Hlavně, když jsem nastoupila na vymývárnu mozků zvanou gymnázium. Patřím totiž do druhé skupiny lidí, která ze stresu tloustne. A že bylo teda z čeho.

Potom jsem ale vpadla z klubu intelektuálů rovnou na sportovní gympl (ne, že já bych na něj chodila! Chraňbůh!, ale s pajďákem to máme takhle "šikovně" spojený) a trochu zjistila, že jenom na mozku holt nezáleží.

• DIETA! Dlouhá krutá dieta, taky 3x týdně fitko, taky jóga a zumba. Na jedný straně sedm kilo dole, svaly, kondice, pěkný nohy, menší prsa. Na druhý bolení žaludku, klepání rukou, strach z jídla, stres, vyčerpání a hlavně totální mozkovej výmaz. Nenapsala jsem za ten rok nic, zhola nic, jenom snad slohovky na češtině, za ten rok si nepamatuju nic jinýho než fitko a čtyři dny půstu o Velikonocích.

Vzpamatování.

A teď jsem ve fázi, kdy má zas těch sedm kilo nahoře a hledám svůj rytmus. Pořád se snažím neomezovat a zároveň najít nějakou rovnováhu mezi čokoládovým dortem a mrkví, velikostí 40 (někdy i 38!!) a krátkou sukní, čtením Elle a uvědoměním si, že takhle ženský nevypadaj...Snažím si uvědomit, že ty prsa prostě mám, stejně jako zadek nebo vlasy a být za to vděčná, neschovávat je, ale ani je nedávat příliš na odiv a snažím se mít ráda.
Mít se ráda....zní to tak samozřejmě, vždyť jsem se sebou pořád, každej den, každou minutu, sekundu...no, možná máme ponorku... tak jdem radši do sprchy, pa.