Flákač s.r.o. aneb Jak nedělám nic

Jo, měla bych se učit pedagogiku.A když už ne učit, tak bych měla teda aspoň vymýšlet, co budu v neděli psát do Studentpointu. Anebo když ani to ne, tak si aspoň uklidit, uvařit, něco udělat, abych tu neshnila ve smradu a špíně. 
Neměla bych hrát Spider Sollitaire, poslouchat The Neighbourhood a pořád si půjčovat nový a nový knížky z knihovny a sedět u nich dokud nepotřebuju pít, čůrat nebo křupnout záda.

Ale víte co?  KAŠLU NA TO! 
Je tolik věcí, co by se mělo nebo nemělo, že jsem z toho unavená jak lední medvěd. Mně se prostě nic pořádnýho dělat nechce, chci se flákat... 

big10tens.com

Kdybych u toho aspoň vypadala takhle sexy....

Prostě jsem v období nicnedělání, čumění z okna, nabírání zimních tukových zásob, blbýho vstávání v debilně zamotaný peřině, která nehřeje a ofňování se nad vším. A nechci z toho mít mindráky. I když vím, že bych nejradši byla v cajku a nekoukala jenom na Vyprávěj, Život a dobu soudce A.K., New girl a filmy s Keirou Knightley, ale šla běhat, skákat, abych trochu shodila dolů milana, co se mi za posledních pár měsíců uhníznil na pupku fakt markantně. A možná kdybych se posledními zbytky sil nekontrolovala, tak bych napsala místo markantně kurevsky, ale to jaksi nemám v povaze... přestože teď je mi nějaký vychování úplně vuřt. Stejně jako ty patery nanošený kalhoty na mý posteli a hory špinavýho nádobí u postele, nevytrženej chlup na znamínku na krku a věčně nenalakovaný okousaný nehty.
Žiju si alternativní život na Pinterestu a pinuju seč můžu ty krásný obrázky rodin, těhotných žen, stylovýho oblečení, které u nás neprodávaj, domů a interiérů z reklam na dokonalej život, umělecká díla, která mají duši, smysl....kterej já trochu postrádám, když jsem u padesátého pinu a pořád jsem se nepřemístila na tu piknikovou deku v letním parku obloženou cheesecaky, zázvorovými limonádami, buldočky a dětmi...zase dětmi....ale vlastně jsem ráda, že už je podzim, aspoň se můžu zabalit do deky a pít kakao, číst a představovat si, že se svět zastavil a já teď mám čas jenom pro sebe, a pak, až se mi bude chtít, ho zase zapnu jak lampičku na nočním stolku....ale nejde to, nejsme v Matrixu! 
Atak brečím ze zoufalství, z nekonečnýho looserovstvý a hysterický panikařím, že já budu furt a jenom sama samotinká, maturitu prostě neudělám a že se mi snad nikdy nepovede to vejce nahniličko! Hroutí se mi celej (trochu smradem zamořenej) svět. 
Ale pak se vysmrkám, trochu se ještě polituju, pofoukám si rány, který nemám, protože není od čeho je mít, páč furt nic nedělám a uvařím si čaj, protože to je tak nějak nejrychlejší... a zas mi dojde, že nemá cenu proti tomu bojovat...asi už nemá cenu si nic vyčítat. Protože jednou se ráno no konečně vzbudim vyspalá a řeknu si, že to vezmu pevně do rukou a vysmejčím si pokoj, budu si dělat každý ráno zdravý svačiny, budu chodit spát v devět, budu mít samý jedničky a...no, to zas přeháním...ale jedno ráno bude pohoda, jedno ráno bude zase skvělý...


Ps: Ale zatím poslouchám jenom The Sousedství! :)

Tak trochu o (ne)lásce

Píšeme moc o lásce, o které víme málo,
takže máme na to vůbec právo?
Asi, možná,
kdo to vlastně pozná?
A co o té lásce vlastně napíšem?
Víc,
než že žít bez ní nemůžem?

Láska se v literatuře objevuje už pár století, je až zvláštní, že ačkoli se o ní neustále píší nové knihy, stále ji nikdo úplně nepojmenoval, nezaškatulkoval, stále tepá tak rychle a nezadržitelně jako na začátku.
Láska je neuchopitelně subjektivní pocit a vlastně to není ani pocit, je to mozaika z jednotlivých střípků citů a emocí, které nelze úplně stejně vstřebat, pojmout. Ano, rozumíme a chápeme různé podobnosti jako je chvění v těle nebo podlomená kolena a dokážeme si o nich hodiny a hodiny povídat s kamarády u vína či piva, ale vlastně nikdo nic neví, nikdo nic nechápe...

A i já o lásce tady budu určitě psát ještě mnohokrát, protože láska je neutuchající zdroj inspirace.... a nejvíc ta nešťastná...

O té nešťastné se píše i čte nejvíce. Tisíce literárních hrdinů se zabilo, upilo nebo zbláznilo ve jménu lásky.
Ale proč?  Kdo touží po smutných koncích plných smrti, bolesti nebo nenávisti či lhostejnosti?...Přece my.... my, kteří při smutku posloucháme smutné písničky, koukáme na filmy se špatným koncem a čteme ty knížky, kde slzami močíme stranu za stranou...
Možná si to nechceme přiznat, ale rádi se ve svém neštěstí vyžíváme, schováváme se v něm, vlastně se v něm cítíme v bezpečí. A uzavíráme se do představ, krásných milých představ.
Láska v představách je totiž ta nejkrásnější, nejvášnivější, nejromantičtější, jednoduše bez chybičky. Nejsou v ní hádky ani problémy, kritika či konflikty o neumytém nádobí, není v ní minulost. Sen, představa a touha vytváří nejhezčí obraz něčeho, co není.
Je nesmírně těžké si přiznat, že jsme nemilovaní nebo že jsme sami, je to tak bolestivé, že raději žijeme v planých nadějích a jejich jiskřičkách, které žhnout, i když jsou dávno udusány, počůrány jako od kluků, když "hasí" táborák. Bojíme se samoty, bojíme se nikoho si nepředstavovat po svém boku, ale zároveň máme strach i z lásky a ta nedosažitelnost našich vysněných a imaginárních (ne)lásek nás od ní drží dostatečně daleko.
Ale dokud se od té imaginární lásky neoprostíme, tak nikdy nepoznáme žádnou jinou.
Musíme prožít samotu, abychom našli pokoru, ale také abychom našli sebe a zjistili po čem prahneme.
A pak teprve vstoupí do našich životů někdo, kdo v nás (zase) rozpoutá lavinu pocitů, které nebudeme umět popsat, které stokrát opíšeme, budeme se snažit vysvětlit či osvětlit a stejně to bude málo. Určitě do nich vstoupí, protože pokud něco nemá happy end, tak to ještě neskončilo!


5 úžasných knih o láskách neláskách: 

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel
A. P. Čechov - Racek
Haruki Murakami - Na jih od hranic, na západ od slunce
Ian McEwan - Na Chesilské pláži
David Nicholls - Jeden den


Ps: Úvodní báseň je vlastní lidová tvořivost :)

Without money isn't funny?!

Do patnácti let jsem v podstatě vůbec netušila, co jsou peníze. Vždycky jsme s bráchou naházeli do košíku Chocapic, Maxi kingy, Sýr a křup a hromady dalších hovadin, aniž bychom řešili, co se bude vařit v úterý nebo v sobotu a kolik to všechno vlastně stojí.
Ale pak jsem se z různých důvodů začala o svoje peníze starat sama a platit si úplně všechno. Od rohlíku před jízdenky na vlak až po toaletní papír a najednou jsem zjistila, že všechno je neskutečně drahý! Což víme všichni a furt si na to stěžujeme, ale myslím, že to není tak hrozný, jak to vypadá...

Často se mi stává se mi, že na poslední týden mám stovku a musím se vymlouvat z kafíček s kamarádkami, chodím domů z autobusu tři kiláky pěšky s nákupem, co tvoří chleba, šunka a sýr za tu poslední stovku a k obědu i večeři mám volský oko. Vím i jaký to je čekat hodinu na autobus v mínus patnácti v podpatcích a jarním kabátu, mít ten kabát už pátou sezónu, mít tiskárnu dva roky bez barev a žehlit na stole. Ale vím, že jen díky tomu si uvědomuju, kolik věcí vlastně nepotřebuju, bez kolika věcí se obejdu, kolik věcí dokážu oželet a kolik věcí dokážu obětovat pro něco, co doopravdy chci - třeba nový Elle místo nových bačkor.Vím, že mě to učí si vážit toho, co mám a umět některé věci ocenit, ať je to třeba jen to, že mě táta ráno hodí autem do školy.
Neříkám, že jsem skromnost sama a nebrečím rodičům, že bych si přála tohle a tohle a že je nespravedlivý, že bydlíme v takový díře a nemůžu žít jako normální lidi, ale už jsem to přijala...
A vím, že se nechci pořád bavit jenom o penězích a kňourat, jak je jich málo.Nechci to dělat teď a nechci to dělat ani v budoucnu.

julie-de-waroquier.deviantart.com

Když jsem chodila na gympl všichni ve škole věděli, že chtějí dělat doktory, právníky nebo vést velký marketingový společnosti, protože za to jsou velký prachy. Všem bylo nějak jedno, jestli je to baví nebo jestli to má smysl. Učitelé nám tloukli do hlavy, že jsme elita národa... a ta přece musí vydělávat jak se patří.
Na pajdě je to jiný. Všichni by samozřejmě taky chtěli jezdit v BMW, ale jaksi tuší, že jako učitelky v mateřský školce si o tom můžou nechat leda zdát (nebo spát s jeho majitelem, ale o tom už jsem psala v minulým článku...). Nám zase učitelky říkají, že musíme být srdcaři, abychom mohli pracovat ve školství a myslím, že tam spousta srdcařů doopravdy je.
A myslím si, že mezi ně patřím i já.

Vždycky jsem chtěla dělat práce za které bylo málo peněz anebo bylo to povolání nestálé. Ne schválně, ale pokaždé to tak vyjde, ať už je to učitelka, herečka, malířka nebo spisovatelka. 
Nikdy jsem si nedokázala představit, že by ze mě byla workoholička na jakkoli lukrativní pozici nebo holka, co se vrací domů s pocitem, že ty šanony zase hezky narovnala...
Potřebuju prostor, potřebuju kreativitu, nejistotu, nestálost. Depresi, že nedopíšu článek, co právě píšu, že budu špatná učitelka, napíšu absolutní brak, neumím dobře hrát. Nejistota je velká, pády těžké, ale o to lepší jsou pak ta vítězství a úspěchy.

A proto asi nechápu tu dnešní strategii dělat něco pro peníze, obětovat sebe sama a svoje přesvědčení za lepší pozici v práci nebo lepší plat, nechápu, že někdo dělá věci, které nemá rád, za kterými si nestojí.
Samozřejmě, všechno na světě něco stojí. To, že odmítnete školu nebo práci vás stojí ale jenom peníze a kariéru. Říkáte si - jenom?! Možná je to dost, jenomže když přijmete něco proti svému přesvědčení, tak ztrácíte sami sebe. 
Každý potřebuje svojí identitu a podstatu. Což vám účty za plyn sice nezaplatí, ale aspoň se budete schopni na sebe podívat do zrcadla a taky- já rozhodně věřím v to, že pokud něco děláme, protože nás to vnitřně uspokojuje, protože to cítíme jako svoje poslání nebo touhu, tak se peníze vždycky najdou. Protože spousta lidí, v jakkoli žijeme prohnilé době, umí snahu, píli a zápal pro věc ocenit. Věřím, že pokud nasloucháme sobě, svým potřebám a touhám, tak nás to vede k něčemu smysluplnému i v našem budoucím povolání a životě. 
Chce se to jenom nebát. Vykročit z komfortní zóny a chvíli taky žít jen o chlebu a vodě, šetřit, nevzdávat se svých snů, přestat nad tím tak urputně racionálně přemýšlet a nenechat se svazovat čísly ekonomů, kteří předpovídají ceny chleba jako počasí.
Nemá cenu se vymlouvat na peníze, protože vždycky se najde nějaká cesta, i když většinou vypadá utopisticky, i když je pro ni nejdříve nutné dělat něco zadarmo, i když je třeba trnitá, vždycky nějaká je.
A postupně stejně člověk přichází na to, že nejlepší, nejzábavnější a nejdůležitější věci a životní hodnoty jsou zadarmo. Ať už je to polibek, objetí, pohled do očí, láska, čest, přátelství, mateřství, azurové nebe, procházka po lese a v kapse hřib.
Možná bychom peníze neměli brát tolik vážně, protože množství, které jich vlastníme, nás nijak neurčuje, nedělá z nás dobré nebo špatné lidi a přestože nám to neustále někdo vnucuje, tak štěstí si za peníze nekoupíme (i když to budou šaty od Diora nebo Ferrari), protože peníze jsou jenom prostředek, ostatní je jenom na nás!

Ps: Snad mi tohle filosofování vydrží i se čtyřma dětma, který plánuju!

Sex je náš?!

Pamatuju si, že jednou běžela v televizi reklama na Komerční banku, to by nebylo tak divný, ale tahle byla na novou studentskou kartu (s už tak dvojsmyslným názvem G2) a holka se v ní svíjela a měl ten "vrcholovej" pohled a tohle všechno bylo doprovázený komentářem - užij si svůj první bankovní styk...nejen, že jsem si ho radši užila s Fio bankou, ale ještě navíc jsem zjistila, že sex - to je marketingovej tah číslo jedna, sázka na jistotu- vždycky zabere.

O sexu se mluví, o sexu se píše, sex je všude kolem nás.
Ale tím nemyslím jenom porno na stránce dlouhavidea.cz nebo Sexshopy ve městě na hlavní třídě s latexovými oblečky, dneska na vás totiž Radim Uzel s předepsáním Clavinu na zvýšení erekce vybafne ráno v šest v rádiu a zatímco vy jste si ještě nevypili ani kafe, tak "šéf už je ďábel a může kdykoli", pak kouknete se na Seznam a první, co čtete je, kdo kde ukázal napěchovaný dekolt a neuhlídal kalhotky nebo je měl zařízlé (anebo je nedejbože neměl vůbec), kdo s kým spí a kdo koho podvádí v Ordinaci...a takhle se v tom člověk plácá celý den a má pocit, že prosouložil půl dne.

Všechna TABU kolem sexu se pomalu rozplývají v článcích o tom, jak si nejlépe užít orgasmus, co je nejlepší afrodiziakum, poloha... a při debatách v hospodě - tam nejvíc, ovínění totiž dokážeme zamaskovat občasné červenání a umíme být upřímní až hanba. Na jednu stranu je to dobře a na druhou si člověk připadá tak nějak až moc nahej, odhalenej, i když se nemluví, nepíše... zrovna o něm.
Sex ale není sezónní záležitost, nikdo s ním neskončí po odeznění popularity 50 odstínů šedi, sex je součástí nás samých, jedna z částí naší přirozenosti. Jenomže někdy už mám pocit, že se řadí mezi přední lidské priority, její živočišnost a určitá pudovost k tomu samozřejmě svádí, ale není to tak trochu pod naší úroveň? Nechat se ovládat svým tělem, jeho tužbami. Jsme opravdu tak přízemní?

d3iubsl.devianart.com

Žijeme v době, kdy potlačovat emoce a intelekt a dávat najevo fyzickou sílu a krásu se nosí, v době, kdy jedeme na výkon. Je jedno kdy, kde, s kým nebo proč, hlavní je kolik a jak dlouho. Pocity, city nebo i naše svědomí jsou na vedlejší koleji, když se jde "na věc".
Každý asi známe aspoň jednoho člověka, který má "kamaráda s výhodama", taky někoho, kdo je citově rezervovaný až bezcitný, holkaře nebo "dávačku", protože spousta lidí si myslí, že to, jací jsou v posteli, tvoří jejich charakter a nějakým způsobem je určuje, ale myslím si, že to není pravda. Protože možná si z těch počtů hodin s určitým počtem lidí budeme schopni spočítat produktivitu "užívání si mládí", ale rozhodně  si z něj nevypočítáme štěstí, sebeúctu ani lásku. 
A po lásce a všech emocích s ní spojené v podstatě (možná v jiných formách a v jiný čas) všichni toužíme, protože - "...sex bez citů je jako když koukáš na porno, akorát v něm hraješ..." a přestože mám pocit, že tahle doba je jedno velký porno, v kterým hrajeme, i když kolikrát ani nechceme, tak si zároveň nedovolím nedoufat, že v každém z nás sídlí trocha z romantické duše Elisabeth Bennetové, osudovost Anny Kareniny, touhy po odpuštění Evžena Oněgina nebo "věčně" na lásku čekající Bridget Jonesové.

I když většinou, když nad něčím přemýšlím, vyvodím z toho závěr, tak tentokrát jsem v koncích. Tady nezbývá než doufat, že ačkoli je sex už taková nová atrakce vedle labutí na Matějské pouti, tak kousek svojí intimity, svého vnitřního (nejen sexuálního) Já si každý neseme a schováváme pro někoho, komu ho budeme moci odhalit, k němuž nás nepoženou jenom splašené hormony, feromony, testosterony nebo kdoví jaké pudy, ale také potřeba se oddat, být oddán- společně se oddat něčemu velkému- jemuž je tělo a sex jenom prostředkem.

Ps: Nikdy jsem si nemyslela, že v jednom a tomtéž souvětí použiju slova porno a Elizabeth Bennet.
Pss: A mimochodem- jediný film bez sexu, který by stál za to, je právě Pýcha a předsudek.