Buchtičky se šodó a copánky pro všechny

V pátek mi skončila čtrnáctidenní praxe na základce a já se začala balit na tábor, kde jsem byla i v létě (a z kterého mimochodem článek Jeden za všechny, všichni za děti). Už ale při pátém zabaleném svetru jsem se začala obávat, že mi možná z těch dětí už hrábne a přiznávám, že jsem se moc netěšila. Po všech těch dnech, kdy byly rozdávány třídní důtky jako na běžícím páse a výmluvách, že domácí úkol snědl pes, jsem byla mírně unavená a rozladěná.
Ale samozřejmě, že to ze mě všechno spadlo.

Vždycky jsem měla smůlu na Ondřeje. Kdykoli se kolem mě nějaký jen mihl, tak to volalo po průšvihu - od "školkových" s čmáráním po cizích obrázcích až po nešťastné lásky. A proto jsem vůbec nečekala, že tohle moje "prokletí" dokáže prolomit jeden osmiletý klučík, který mi dá možnost poznat místo, kde nezáleží na tom, kde žijete, s kým a už vůbec na tom, jak se jmenujete, ale pouze na tom, kým jste vy sami a jak moc se snažíte.
Takže, když jsem zase viděla Oňánka, o kterého jsem se celý tábor starala a (skoro) všechny, se kterými jsem se v létě seznámila, tak jsem se začala těšit na to, čemu se zasmějeme. A že toho bylo. Třeba, když:

• celý den nešla elektřina ani voda, a tak jsme s Ondrou hráli - slovní fotbal,přijela tetička z Ameriky...myslím si zvíře - (O: E to zvíe maý?, Já: Jo, je malý , O: E to kindr?, Já: Tygr není malej, zkus se ptát dál, O: Tak e to maej kindr!"...)  
• jsme hledali celý večer ztracený mobil - a samozřejmě se našel na místě, kolem kterého se prošlo nejméně stokrát
• nebyl nikdo, kdo by utekl "nadávce" - "Kuřecí hlavo!"
• jsme opět předčítali z časopisu Bravo z rubriky - láska, sex a trápení ("Můžu místo kondomu použít balónek?" a jiné perly...)
• jsem byla obeznámena se svým štěstím, když  mezi krávami není býk, který by mě sejmul za to, že mám červenej kabát
• jsme čekali dvě hodiny na dálnici, protože se převrátil kamion a půlce autobusu se chtělo na záchod, z předchozí písničky - Když se zamiluje kůůůůň se stala Když já už to neevydžíím, Ondra prohlásil, že tam "ztvrdneme jak croissanty" a  rozhovor: "Než tam dojedeme, tak bude večer..." , "Ale vždyť už je večer.", "Jóooo, už je večer - už od rána!
• jsem dostala diplom za nejlepšího osobního kadeřníka 
• neumím počítat -"Ondro ty Bebe jen 2" , "Ae 2 a 2 jsou 4", "Á?" "Abys veděla" 
• prohlášení -"Miluju, když můžu něco vyhulilit", pak jsem se začala hrozně smát a bylo mi upřesněno - "Teda samozřejmě až na doutníky!"

Kniha čtená po odstavci mezi dotazy...

Nechci zase sklouzávat k sentimentu, ale zase se musím pozastavit nad tím, jak jsou ty děti úžasné. A hlavně ty, které mají nějaký problém, které si už něco v životě zažily nebo ty, které nemají všechno, na co si vzpomenou.A že práce s nimi je hlavně velké sebepoznání a to nejen ve směru, že jsem u sebe objevila schopnost skládat všechny trička do úhledných komínků a dávat ručníky na topení místo toho, abych je v jedný kouli hodila na postel, ale hlavně, že se zvládnu naslouchat dětským strachům ze tmy a vodníků, mít trpělivost a sedmkrát denně jim připomenout, že mají mít bačkory nebo je utišit, když jim ostatní nechtějí při fotbale nahrávat. Zažívám u toho nostalgii a zároveň štěstí, že se nějaké malé stvoření díky mně směje, něco naučí nebo jen neječí přes celou jídelnu.

Samozřejmě nemůže být všechno pozitivní, že jo, takže poslední večer "za odměnu" byly buchtičky se šodó. 
Ale co už - těším se na příště!

PS: V pondělí do Berouna - čekám, že z toho bude výživnej článek s názvem Jak jsem trapná...ale o tom příště!

Učitelské kung-pao

Prvních šest dní své čtrnáctidenní praxe na druhém stupni základní školy jsem napsala do svého pedagogického deníku tisíce slov o tom, proč jsou praktiky učení v českém školství na hovno, probrala jsem to se všemi kamarádkami, chudákovi mamce jsem to hučela do hlavy každý den, když jsem přišla "z práce". Pořád jsem filosoficky i prakticky přemýšlela nad tím, jak by to šlo jinak a hlavně proč. 

Jenomže dneska jsem byla na hodině francouzštiny! Fránina se mě týkala naposledy v prvním prváku na gymplu, ale neměla jsem moc problémy s porozuměním (dobře, měla, ale nebylo to tak strašný), ale ono ani moc nejde. Hlavní bylo, že tam jsem konečně NĚCO pochopila.

Viděla jsem, jak ta učitelka přišla do třídy. Energicky a jasně začala mluvit, ještě navíc francouzsky, což umocnilo tu její pozici, a ty děti na ni koukaly jako na bohyni! 

Vzpomněla jsem si na to, že když nás tenkrát v devítce učila španělštinu a já seděla se spolužákem, který se mi, přiznávám se, tak trochu líbil a jemu se zase neskutečně líbila ona (ostatně jako každému) a zíral na ni celou hodinu jakoby by byla k jídlu, ale, co je podstatné - necítila jsem žárlivost, ale obdiv, chtěla jsem být jako ona! 

ew.com
A taky trochu jako Cameron, no...

Sebevědomá ženská, co si nalítne do třídy a dá všem pocit, že ona si to užívá, že to učení nebere zas tak vážně. Všude voní její parfém a ačkoli se kolikrát nebojí mluvit o sobě a je upřímná, tak zároveň má svá tajemství, o kterých nemluví, a která nechávají děti na pochybách. Je vzorem a múzou, stačí jeden její pohled a... no a bere všechno s nadhledem. Vím, že hodně z tohohle femme fatale šarmu postrádám, ale možná na to tolik nezáleží, možná, že si někdy stačí jenom přiznat, že nikdy nebudete dokonalí. 

Nikdy nikdo nebude dokonalý učitel, stejně jako nebude dokonalý rodič. Mohlo by mě to mrzet, mohla bych donekonečna trápit tím, že by celá škola potřebovala nový učební plán, ale to bych pak byla nasraná učitelka. A kdo chce nasranou učitelku? 

Chtěla bych se víc se zaměřit na to, aby děti byly dobrými lidmi se selským rozumem. Aby věděly, co je dělá v životě šťastný a věděly, co se svým budoucím životem. Aby uměly komunikovat, spolupracovat, vyřizovat věci, aby byly samostatní a zároveň se nebály požádat o pomoc nebo občas zaimprovizovat. A hlavně, aby měly vlastní názor a uměly si za ním stát. A pak teprve řešit známky,okraje v sešitě,dnešní datum vpravo nahoře, přezuvky, ořezaný tužky a domácí úkoly. Protože nechci, aby se ty zbytečnosti zastínily formování jejich charakteru, umění komunikace, aby brzdilo jejich fantazii, která mě nepřestává fascinovat...

Flickr.com/giorgiapallaro

Chtěla bych být učitelkou, co je v pohodě (no a občas je taky ta femme fatale). Chodí v lacláčích a přes ně má plášť, co je imrvére od temper a akvarel..., ve vlasech má kusy uschlý barvy a za uchem tu malou tužku z Ikey, s dětma dělá bláznivý projekty, pouští při hodině hudbu z devadesátejch let, nic nestíhá a v kabinetě má bordel, ale je šťastná a inspiruje!  Hlavní cíl  týhle práce je totiž děti inspirovat ne s nima šoupat jak po šachovnici!!

Takže se nezbývá než smířit s tím, že:

• Povinná četba se čte až pár let po škole (ale stejně si myslím, že je jenom blbě sestavená...)
• Klíč se údajně píše klýč, protože je od slova zamykat a to je vyjmenované slovo
• Učitelka je kráva už z principu
• Mezi idoly se zařadil David Rath, protože umí z vína udělat peníze (lepší jak Ježíš, co?)
• Kolegyně učitelky jsou větší bonzačky než páťačky (šla jsem na kobereček, protože prý nikoho z učitelů nezdravím a dostala doporučení o změně! WHAT?!) a závidí vám i lepší červenou propisku
• Nejpoužívanější poslání někam je "chcípni na ebolu"...
• Diktát některých žáků začíná až pátou diktovanou větou a se vzkazem: "Hledal jsem sešit." 

A být ráda za ty chvíle, kdy někdo řekne, že jeho idol je Hemingwaye, někdo si od vás nechá na e-mail poslat seznam knížek, které by se mu mohly do života hodit. Za ty chvíle, kdy se s dětmi zasmějete - při výtvarce, když jejich keramické výrobky Venuše vypadají spíš jako z béčkovýho porna anebo je necháte psát krátkou zprávu na téma: "Klokan Jáchym utekl ze zoo" a někdo Jáchymův osud zpečetí prodáním do čínský restaurace, kde skončí v kung - pau. 

Asi jsem naivní, ale mám pocit, že ve školství jste buď nadšenec nebo pitomec...

Ale třeba učitelka ani nebudu, třeba vychovám jen ty svoje caparty a budu je vozit do školy a dávat jim velkou pusu, aby to tam přežily s těma semetrikama, co pořád:

srovnávaj a cejchujou 

• "Jste nejhorší třída na škole!"
• "Kdyby se všichni učili jako Anička, tak by žádný čtyřky nebyly, že jo Petře (Kamile, Andereji, Ondřeji...)!"
• "Test dopadl hrozně, průměr je 3,21...to vedlejší třída dopadla o moc líp! Proč u nich to jde a u vás ne?!

předvídaj

• "Zapomněl? A zejtra zapomeneš taky a takhle to bude celej život..."
• "Nehoupej se, spadneš rozbiješ si hlavu a mě zavřou..."

lžou a protiřečí si

• "Kdo je nemocný, ať zůstane doma / Furt chybíte - trochu nemocný to snad můžete ve škole vydržet"
• "Když nebudete něčemu rozumět, tak se zeptej / Nerozumíš? To mě nepřekvapuje, měl jsi poslouchat!"

dávají debilně zbytečný otázky a čekají na ně odpověď

• "Kde máš připraveno?"
• "Slyšel jsi zvonek?!"
• "Vidíš snad mě, že bych někdy svačila při hodině?!"

lákají na nesplnitelné věci

• "Jestli tě to nebaví, můžeš jít domů!"
• "Přinesu ti křeslo, aby si se mohl pohodlně usadit!"

prostě prudej 

• "Padej do třídy, tady není promenáda!"
• "Špunty z uší, mobily v tašce!"
• "Neseď jak v hospodě!"
• "Ve dvě rande před jídelnou, to tě naučí!"

No, kdo by ty úči nemiloval, že?

Ps: C' est trop cher! aneb umí novou větu francouzsky (ne, že by se hodila...)

Boty

Alice stála na chodníku a bolely ji paty z rozšmajdaných bot. Kolem ní nikdo nechodil, všude bylo pusto, jen auta projížděla obrovskou rychlostí. Neosobně projížděla kolem sebe, kolem ní. Její brekot, zhroucení, konec jejích sil, vnímala jen ona sama. Nikdo je nesdílel s ní, o nikoho se nemohla opřít.
Samota. Vybitý mobil a pocit prázdnoty. Plakala a sžíralo ji zoufalství. Zoufalství nad sebelítostí, kterou se užírala a za kterou se nenáviděla, nad nemožností souznění, nad svou slabostí, která ji pohlcovala víc a víc. Ale přitom nebyla tak slabá, aby se dokázala zabít, nebyla tak slabá, aby dokázala vstoupit do cesty autům, která v obrovské rychlosti projížděla kolem jejího těla. O to víc plakala, o to víc se nenáviděla.
Stokrát denně se viděla v zrcadlech, okýnkách aut nebo výlohách a čím dál víc nemohla snést ten pohled. Snažila se urputně na sobě hledat pozitiva, aspoň malá, která by ji zlepšila den, aby našla sebelásku, ale bylo to marné, nebyla toho schopná. Špatně střižená ofina, velké břicho, moc velký kabát a ty strašné obnošené boty – to ji vždycky uzemnilo.
Nechtěla jít domů. Stejná místa, stejní lidé, stejné situace, stejná jídla, všechno na ni najednou padalo, nechtěla už být součástí toho všeho. Ale zároveň nechtěla a nemohla být sama, nemohla jen tak stát. Nejraději by se rozběhla někomu do náruče a byla hýčkána, utěšována, milována. Ano, to Alice potřebovala, potřebovala běžet. Rychle. Někam pryč.

ainomirtti/flick.com

A tak běžela. Rozběhla, co ji ty blbé boty dovolily, běžela. Nemyslela na dech, nemyslela na nic. Vítr ji řezal do obličeje, pláč ustal, slzy uschly na tváři. Běžela, už skoro nemohla, ale běžela a nikdo ji nezastavoval. Nikdo ji neříkal: „Alice stůj!“, a tak pořád nezastavovala.
Pád byl nevyhnutelný. Ležela na zemi, jakoby si dobrovolně lehla. Nevstávala, necítila sílu ani potřebu vstávat. Jen se tak koukala a nevěděla, co znamená.
Byla to ta chvíle, kterou zažívá někdy každý - chtěla vědět, kolik lidí by zasáhlo, kdyby zemřela. Kdo by opravdu truchlil, komu by naopak došlo, že ji k životu nepotřebuje. Zároveň věděla, jak jsou tyhle představy absurdní, jak je lítostivá a trapná.
Zvedla se a šla si koupit boty. Nemohla už vydržet bolest svých pat, odporný vzhled svých bot, svoji ošuntělost.
V nejvyšší fázi osamocení procházela gigantickým obchodním centrem a hledala obchod s botami. V prvním obchodě se jí žádné nezamlouvaly. V druhém jí jedny padly do oka. Neprohlížela si je důkladně, jen na něj mrkla, nebyly nejkvalitnější, ale jiné si dovolit nemohla. Zaplatila a vyšla z obchodu.
Najednou jí projel pocit, že udělala hloupost. Nemůže si přece ty boty vzít, když si je ani nevyzkoušela, nemůže si jen tak koupit boty, když si to ani pořádně nerozmyslela.
„Já vím, že to bude znít divné, ale mohla bych je vrátit?“ řekla prodavačce. Ta se zatvářila nechápavě. Alice nemohla ovládat mimiku, byla jako ochromená, a tak jen několikrát rychle zamrkala a dívala se na pult. Prodavačka se zatvářila ustaraně i vyděšeně, jakoby chtěla volat ochranku i sanitku zároveň a řekla, že peníze nevracejí.
Alice neprotestovala, neoháněla se zákonem, že do třiceti dnů může vrátit zboží bez udání důvodu, neměla sílu.
Odešla na toalety. Sedla si na zem v kabince, a jelikož u hlavy měla záchod, tak se do něj rovnou vyzvracela. Potichu a diskrétně. Sundala si své rozpadající se boty a nasadila nové kožené. Zavázala je a opřela se nohama o zeď, aby na ně lépe viděla.
Byly docela hezké. Ne tak hezké, jak by si přestavovala, ani tak kvalitní, ale byly hezké. Byly jako její život. Docela hezký, ale ne takový, jaký by si přála. Obojí už nelze vrátit. Nezbývá než se smířit, přijmout, naučit se žít. S botami i životem.

Hovno, nemusim!

Žijeme prej v době, kdy můžeme bejt děsně v poho, protože prostě a jednoduše si můžeme dělat, co chceme. Můžeme jet v létě do Itálie a ne jenom do Bulharska, můžeme veřejně říct, že politika je svinstvo a ty kreatury v ní jakbysmet. Žijeme v kapitalismu, demokracii... "HOVNO!!"

Hovno vláda hovno demokracie a hovno svoboda
hovno skvělá hospodářská prosperita národa
hovno mír a hovno práce
hovno sranda bez legrace...(Egon Bondy)

Vono to totiž tak růžový není. Protože mezi těmi řečmi o svobodě slova nějak zapomínáme, že stejně pořád jenom posloucháme, co musíme! Jenom nám to zaobalili do slov jako měli byste, bylo by dobré a vhodné, dobrovolně povinné a podobný diplomatický manipulativní kecy...může se vám to nelíbit, můžete na to nadávat, můžete se bouřit a dlouze o tom diskutovat, ale MUSÍTE to udělat...a když ne, tak jste za blbce a toho, kdo si neváží svobody, co nám chartisti vycinkali...ale to by ještě šlo, co je mi do toho, co si kdo myslí, ale legrace končí do tý doby, než začnete bejt slyšet, do tý doby, než byste mohli někoho přesvědčit, aby začal konečně myslet tím, co nosí na krku! Hm, pěkná svoboda.

flick.com/gregwestfall

Připadám si vyčerpaná z toho, jak mi někdo říká pořád a neustále, co MUSÍM a NESMÍM. Protože většina věcí, co musím dělat, totiž postrádá smysl. Ať je to byrokracie na úřadech nebo hodina matiky. Možná ty věci smysl mají, ale nikdo je nechce vysvětlovat. Nebo to spíš neumí anebo i on v nich hledá smysl? Těžko říct, těžko chápat, nelze se smířit...

Samozřejmě, nějaký řád musí být, anarchie asi není dobrý způsob (ne)vlády, ale mě by zajímalo, jak někdo nabude pocitu, že on něco určuje, že má právo říkat, co se smí a nesmí, že má právo sám sebe zvolit do pozice vedoucího. Ať se to týká, politiky, módy, práv zvířat nebo životního stylu. Vždycky se najde někdo, kdo řekne, že tohle teda NE! (gayové,vegani, ženský v puntíkatých sukních...) a lidi se chytnou a podvolí se. Někteří lidé si řeknou, že nic nezmění, když řeknou ne, někteří lidé se začnou taky drát na pozice vedoucího, aby mohl šikanovat ty pod sebou, protože, když můžou ty druhý...a někteří jsou absolutně apatičtí.

A pak člověku dojde, že asi v podstatě nezáleží na tom, v jakém systému žijeme nebo tedy u nás spíš - jak ho nazýváme, ale záleží na lidech, jenom a jenom na lidech! Kteří zřejmě nechtějí být lepší, kteří nechtějí lásku a pravdu, jenom se jí ohání, ale touží po moci, penězích, po pomíjívých věcech a jsou sobci...a nejvíc jsou to takoví lidé, kteří neustále někoho kritizují, umravňují, protože to je zas o tý huse, co kejhá...

A když takhle hudruju, tak se často zastavím a říkám si, proč nad tím přemýšlím, proč to řeším, když to nevyřeším, proč mě to trápí, když si taky můžu říct, že na to kašlu, proč jsem s tim otravná! A pak mi dojde, že bych si nemohla vážit sama sebe, kdybych občas neřekla nahlas (nebo na kopci nad vesnicí): "Hovno, nemusim!" A hned je mi líp...

Milane, kde jsi sakra byl?!

Když jsem byla v pubertě...no, i když máma by mi asi řekla, že v ní pořád jsem... nevadí...prostě, když jsem byla v pubertě, což budeme tedy považovat za roky kolem patnácti, tak jsem hrozně moc chtěla číst už ty dobrý knížky, co měl táta v knihovně v obýváku. Vzkříšení od Tolstého, Mrtvé duše od Gogola nebo Spalovače mrtvol od Fukse. Ale táta mi vždycky říkal - "Handulko, to jsou těžké knížky, to nepochopíš..." No, tak jsem je tam nechala ležet a nafrčeně šla číst zase Standu Rudolfa, Lenku Lanczovou a Meg Cabotovou...když ale padesátá druhá hrdinka přišla o panenství, tak jsem chtěla zas číst ty tátovo, ale bála jsem se, že je fakt nepochopím...

"V říší kýče vládne diktatura srdce."

Toni F./Flick.com

A tak jsem se knížkám od těch autorů, kteří jsou "těžcí", začala vyhýbat, i když to je dost často klasika.

Ale vždycky, když takhle doháním to, co patří k všeobecnému přehledu, tak si říkám, že je možná dobře, že to čtu až teď a ne v telecích letech, kdy bych se třeba různě inspirovala... ale to neplatí v případě knih Milana Kundery!! A zejména pak u Nesnesitelné lehkosti bytí!

Už dlouho jsem se takhle netěšila na každou volnou chvíli, až budu moci číst, prožívat s hrdiny štěstí i pády...dlouho jsem nebyla tak nadšená, vnímavá, zasažená, v euforii i melancholii. Pořád si říkám - proč jsem to nečetla dřív?

Kdoví jaká bych byla, kdybys mi, Milane, včas řekl tohle: 

• Co se stalo jednou, jakoby se nestalo - a to vím jako až teď?!! Jak jsem mohla tušit, že lidi (chlapi) takhle přemýšlí?...
• Láska se může narodit z jediné metafory - tohle jsem věděla, ale ty následky...mohl si dát aspoň znamení..
• Jen ty nejnaivnější otázky jsou skutečně vážné
• Láska znamená zřeknout se síly - a ne ji nabrat?...aha...
• Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě)- no, když se to řekne takhle...
• Ale právě ten slabý musí umět být silný a odejít, když ten silný je příliš slabý, než aby uměl slabému ublížit - kéž by tohle věděli všichni..

Milane, měls mi to říct dřív! Anebo ne? Kdoví. Teď tě mám a přečtu tě celého...teda až na nový kousky, co vydáváš jenom v italštině!

Ps: Film NLB stojí tak trochu za starou bačkoru, i když v něm hraje úžasná Juliette Binoche...

Pss: Jestli umíte číst a poslouchat hudbu, tak NLB jedině s The Neighbourhood...