Buchtičky se šodó a copánky pro všechny

V pátek mi skončila čtrnáctidenní praxe na základce a já se začala balit na tábor, kde jsem byla i v létě (a z kterého mimochodem článek Jeden za všechny, všichni za děti). Už ale při pátém zabaleném svetru jsem se začala obávat, že mi možná z těch dětí už hrábne a přiznávám, že jsem se moc netěšila. Po všech těch dnech, kdy byly rozdávány třídní důtky jako na běžícím páse a výmluvách, že domácí úkol snědl pes, jsem byla mírně unavená a rozladěná.
Ale samozřejmě, že to ze mě všechno spadlo.

Vždycky jsem měla smůlu na Ondřeje. Kdykoli se kolem mě nějaký jen mihl, tak to volalo po průšvihu - od "školkových" s čmáráním po cizích obrázcích až po nešťastné lásky. A proto jsem vůbec nečekala, že tohle moje "prokletí" dokáže prolomit jeden osmiletý klučík, který mi dá možnost poznat místo, kde nezáleží na tom, kde žijete, s kým a už vůbec na tom, jak se jmenujete, ale pouze na tom, kým jste vy sami a jak moc se snažíte.
Takže, když jsem zase viděla Oňánka, o kterého jsem se celý tábor starala a (skoro) všechny, se kterými jsem se v létě seznámila, tak jsem se začala těšit na to, čemu se zasmějeme. A že toho bylo. Třeba, když:

• celý den nešla elektřina ani voda, a tak jsme s Ondrou hráli - slovní fotbal,přijela tetička z Ameriky...myslím si zvíře - (O: E to zvíe maý?, Já: Jo, je malý , O: E to kindr?, Já: Tygr není malej, zkus se ptát dál, O: Tak e to maej kindr!"...)  
• jsme hledali celý večer ztracený mobil - a samozřejmě se našel na místě, kolem kterého se prošlo nejméně stokrát
• nebyl nikdo, kdo by utekl "nadávce" - "Kuřecí hlavo!"
• jsme opět předčítali z časopisu Bravo z rubriky - láska, sex a trápení ("Můžu místo kondomu použít balónek?" a jiné perly...)
• jsem byla obeznámena se svým štěstím, když  mezi krávami není býk, který by mě sejmul za to, že mám červenej kabát
• jsme čekali dvě hodiny na dálnici, protože se převrátil kamion a půlce autobusu se chtělo na záchod, z předchozí písničky - Když se zamiluje kůůůůň se stala Když já už to neevydžíím, Ondra prohlásil, že tam "ztvrdneme jak croissanty" a  rozhovor: "Než tam dojedeme, tak bude večer..." , "Ale vždyť už je večer.", "Jóooo, už je večer - už od rána!
• jsem dostala diplom za nejlepšího osobního kadeřníka 
• neumím počítat -"Ondro ty Bebe jen 2" , "Ae 2 a 2 jsou 4", "Á?" "Abys veděla" 
• prohlášení -"Miluju, když můžu něco vyhulilit", pak jsem se začala hrozně smát a bylo mi upřesněno - "Teda samozřejmě až na doutníky!"

Kniha čtená po odstavci mezi dotazy...

Nechci zase sklouzávat k sentimentu, ale zase se musím pozastavit nad tím, jak jsou ty děti úžasné. A hlavně ty, které mají nějaký problém, které si už něco v životě zažily nebo ty, které nemají všechno, na co si vzpomenou.A že práce s nimi je hlavně velké sebepoznání a to nejen ve směru, že jsem u sebe objevila schopnost skládat všechny trička do úhledných komínků a dávat ručníky na topení místo toho, abych je v jedný kouli hodila na postel, ale hlavně, že se zvládnu naslouchat dětským strachům ze tmy a vodníků, mít trpělivost a sedmkrát denně jim připomenout, že mají mít bačkory nebo je utišit, když jim ostatní nechtějí při fotbale nahrávat. Zažívám u toho nostalgii a zároveň štěstí, že se nějaké malé stvoření díky mně směje, něco naučí nebo jen neječí přes celou jídelnu.

Samozřejmě nemůže být všechno pozitivní, že jo, takže poslední večer "za odměnu" byly buchtičky se šodó. 
Ale co už - těším se na příště!

PS: V pondělí do Berouna - čekám, že z toho bude výživnej článek s názvem Jak jsem trapná...ale o tom příště!