pátek 30. ledna 2015

Kino a filosofická chvilka

Já nebyla v kině tak patnáct let...

Tak zase nejsem Šebková, ale v kině jsem nebyla opravdu dlouho. A přitom tam chodím, tak děsně ráda. Jenomže mám pocit (a že to asi není jenom pocit, ale holej fakt), že v něm nic nedávají. Pořád na programech vidím jenom Světové války Z, Gravice, Interstalatéry a kdoví co ještě, ale žádnej hezkej milej film, kterej třeba není tak zprofanovanej ani nezahlídnete.
No ale nejspíš už jsem rozmlsaná z toho filmovýcho festivalu, co se "u nás" ve Varech koná...Tam vždycky objevím úžasný filmy - Nech mě jaks mě našel, Cizí oběd, Mami, Chlapectví a jiný perly, u kterejch ani nevim, jestli je budu mít v životě ještě šanci vidět...
Ovšem dneska jdu do kina - na Kód Enigmy, abych jako kulturně nezakrněla a navíc je to film, kde hraje moje milovaná Keira. No a ta, jelikož teď čeká určitě chlapečka, tak asi jen tak nějakej film nenatočí, tak se jdu pokochat jejíma lícníma kostma...
No, ale to jsem úplně říct nechtěla...spíš to, že kino má zvláštní atmosféru. Koukáte s tolika lidma na jeden film jako doma v obýváku a oni nějak reagujou. Ano, je to děsně debilní úchylka, ale já koukám po lidech...prostě mě zajímá jestli se zatvářili tak, jak já si představuju, tak se mrknu. I za cenu toho, že mi ujede pár titulek. Občas se i otočím, abych viděla ty za mnou - jak jsou osvícený a zírají na to velký plátno. Většinou tyhle moje nápady nesnáší ty, co se mnou do toho kina chodí, protože se nejčastěji, jelikož sedí logicky vedle mě, koukám na ně. A oni si myslí, že třeba potřebuju kapesník nebo se jich chci na něco zeptat a přitom já se na ně chci jenom tak mrknout...a to je znervózňuje nebo co. 
A tak jsem jednou začala chodit do kina sama. Jo, z ní to děsně smutně. Ale najednou jste sami. Mezi lidma, s vínem a popkornem na klíně a smějete se.  Sami, nerušeně, nerušeně můžete čumět a nějak to sami zpracováváte. Na nic se neptáte, nikdo se neptá vás, pak nic nerozebíráte, jenom si nese uzlík pocitů domů. Já takhle byla na Lásky čas a užila si to naprosto parádně. Dojala se, zasmála se, a pak krásně spala. No, ale když potřebujete ten kapesník, tak je to blbý...

Ma_Co2013


Chci se ještě zastavit u své filosofické chvilky. Začala jsem číst Sofiin svět. Je to jedna z knih, o kterých jsem si myslela, že já je číst nebudu, přišla mi taková pro ty až moc chytrý děti. No a ejhle, nikdy neříkej nikdy, čtu ji. A je bezva. Připadám si zase jako malá holčička, která poznává svět a v autobuse plném lidí se zamyslí nad tím, jak může ten autobus sakra jet?? A taky to čtu, protože se jaksi potřebuji se dovzdělat v oboru filosofie, psychologie, politologie a evropské integrace. Proč? Přijímačky na vysokou...ale o tom radši jindy.
Takže teď se topím v hordě knih, které v mých představách nikdy nepřekročily práh našeho domu. No, ale teď, když se tak probírám těma hospořádkýma krizema a učím se za sebou státy Evropy podle počtu obyvatel, tak musím, ač nerada, uznat, že mě to docela baví a baví mě to tedy o to víc, že něco z toho mi vypráví malá holka Sofie. Anebo už možná nejsem schopna reálného uvažování a melu hovadiny...taky možný.

Člověk si nemůže dokonale uvědomovat, že je, dokud si neuvědomí, že jednou zemře. (Sofiin svět, 16. str.)...Dalo by se polemizovat, že?



Ps: Hezké filosofování 

středa 21. ledna 2015

Já, asociál

Moje vztahy s lidmi nikdy nebyly žádná hitparáda. Ale přitom je mám (většinou) ráda, a když mám před nimi mluvit, tak mi to problém nedělá. Dokážu se oprostit od jejich pohledů a prožívat jen to, co dělám nebo říkám. Jenomže komunikace s nimi je pro mě velmi komplikovaná a to hlavně ve chvíli, pokud ten druhý člověk (nedejbože celá skupina) není naladěn na mou vlnu. To pak blekotám, potí se mi ruce, třepou kolena i brada a rudnu jako granátový jablko. A mně se opravdu stává často, že mě lidi nechápou, nerozumí mi nebo prostě jen nejsou schopni mě přijmout. Rozhodně totiž nepůsobím "na první dobrou" (spíš jako kráva).Vím, že je to nejspíš moje chyba - dost často řeknu svůj názor od prostředka, mračím se na ulici, zpívám si na ulici, otáčim oči v sloup, špulim pusu jako nána, koušu si nehty a podobný neduhy...
A dost dlouho jsem si s tím dělala hlavu. Vždycky mi až moc záleželo na tom, co si o mě lidi myslí, chtěla jsem být součástí společenství, být oblíbená a kamarádka se všemi. Brala jsem to prostě tak, že jsem jenom divná a musím se změnit, aby mě všichni měli rádi - i když mi to bylo proti srsti a i když je to ta největší blbost.
Ale odjakživa je ve mně tolik touhy po svobodě a volnosti, že nakonec stejně udělám, co chci já, přestože se kolikrát snažím donutit to neudělat. Jsem až tak zvláštně zásadová a když v něčem vidím smysl a jsem o něm sama přesvědčená, tak za tím jdu, ostré lokty mívám. A pamatuju si přesně na tu chvíli, kdy mi došlo, že Já jsem Já a rozhoduju o sobě. Seděla jsem nad testem z matiky, který mě měl poslat do druháku. Měla jsem tam něco dobře napsaný a už trochu vypadalo, že by to na tu čtyřku mohlo bejt. A pak se mě zeptali, co je prvočíslo. A já čuměla. Uměla jsem nějakou kostrbatou definici, ale najednou mi sklaplo, představila jsem, že na ten gympl budu chodit dál, ještě tři dlouhý zasraný roky a myslela spíš na to hezkýho kluka na chodbě...(a taky jsem tu definici už nějak zapomněla...)
No, nedali mi to. Řvala jsem hrozně, byla jsem zklamaná, byla jsem (konečně) poražená, ale svobodná. Poprvé jsem totiž měla život ve vlastních rukou, ač to bylo v debilní situaci, kdy se potvrzovala moje debilita, ačkoli mi bylo sotva 16, tak zpětně to vidím jako dar. Ale na nějaký takový uvědomění zpravidla potřebuji tmavý kout a samotu.

etsy.com

Poslední měsíce si nepřeju nic jiného, než jet sama na dovolenou, bydlet jednou aspoň chvíli sama, někde něco zažívat sama. Protože ačkoli ráda sdílím, ráda si s lidmi povídám, ráda jim pomáhám, tak v sobě mám tu touhu po samotě, toho totálního introverta, asociála, co nechce vylézt z domu, co chce přemýšlet a být jen sám se sebou, něco zažívat a procházet se osamocením, topit se v ní, topit se v sebepoznání. A pak teprve vyprávět, sdílet, analyzovat, rozdávat se.
Možná to působí sobecky anebo zvláštně (nebo co já vím), ale rozhodně jsem s tím smířená. Protože já vím, že nechci zapomínat na sebe. Považuji za svůj velký úkol sebepoznání, protože vím, že ve mně ještě něco je, co jsem neobjevila a chci si dát čas, abych to poznala. Proto nemám muže, co bych si přála, proto ještě nežiju vysněný svět z Pinterestu, protože ještě potřebuji poznat sama sebe. Rozvíjet své talenty, hledat nová místa, hledat nové city, nové pocity, hledat cokoli, co má přijít do mého svobodného světa. Potřebuji se naučit komunikovat hlavně sama se sebou, dojít k tomu pravému zdravému sebevědomí. 
A vůbec mi to najednou nepřipadá smutný, když se nad tím zamýšlím, i když kolikrát bych se na všechno hledání vysrala jenom, abych už byla někde mezi lidma. Jenomže ty zkraty mě stejně vždycky zase přivedou k touze sebrat a jít, běžet, utíkat někam do samoty.  Se sebou, svojí hlavou, Bohem. Nechci už se spoléhat, nechci už doufat a čekat od těch, které miluji, oporu, nechci toužit, aby viděli do mé hlavy nebo srdce, aby poznali, jak mi je, nechci očekávat víc, než mi mohou dát. Ne protože bych už nechtěla být zklamaná, ne protože bych kolem sebe neměla úžasné přátele, rodinu, ale protože vím, že to hlavní a zásadní je ve mně.
Věřím v sebe. Ve svého vnitřního asociála. Chci nabrat síly, abych i já mohla být pro někoho oporou a nedoufat jen v záchrany, abych mohla rozdat kus sebe, který teď ale potřebuju hýčkat. 

♥Začínejme u sebe i s láskou ♥











Ps: Ten pes v tom klipu je fešák...

středa 14. ledna 2015

Brzda, plyn a žena

Málokdy ve své rozhrkanosti dělám věci, které jsou mi na míle vzdálené, ve kterých se nevyznám a které mě nebaví. Jenomže když přišlo na řidičák, tak jsem prostě nakonec neodolala. Ačkoli jsem se opravdu snažila - všichni moji kamarádi už si to drandili na dálnicích a já dál poslušně jezdila vlakem a prosila tatínka jestli mě odveze tam a tam. Fakt jsem nechtěla ten řidičák dělat, opravdu jsem byla přesvědčená, že já a čtyři kola jsme se naposledy potkali u kola s podpěrnými kolečky a v rámci mé blonďaté ženskosti jsem to nechtěla dělat ani svým spoluobčanům, ale jak už je asi jasné, tak v nejbližších dnech tyto obavy a ostražitosti končí - JSEM ŘIDIČ!!!!...ale cesta k tomu byla strašná, to vám povim.

První hodinu teorie nám povídali, jak pojedeme tam a tam, jak jsou tam a tam úzký silnice, kde jsou nejčastější bouračky a co všechno se dá posrat - už v tu chvíli jsem si říkala, že musim utýct někam daleko, a pak tři měsíce průběžně jsem v depresi chtěla běžet ještě dál - někam hluboko do lesů. No, neutekla jsem. Poprvé za volantem, následkem těhlech story, bylo v rámci šnečích závodů, ale pak jsem se nějakým záhadným způsobem skamarádila s plynem a řádila po ulicích, až jsem - jednou MÁLEM napálila do prostředku kruháče, pak do stromu, 80x do svodidel, spadla nejmíň 90x do škarpy, smetla pět chodců nebo vjela do jednosměrky...
S pocitem totálního krypla jsem usedala za volant a už si představovala hlášky řidičů, kterým jsem couvala obličeje na kopci u nemocnice a rozhodně jsem na sobě ve své mysli nešetřila turem domácím ani ženskými přirozeními, stačí si vzpomenout na své nejbližší, když usednou na pozici řidiče, že? No jenže ti ptáci taky neblikají na kruháči, když odbočují - jsme vyrovnáni!


weheartit.com

Původně jsem měla plán, že o svých řidičských pokusech nikomu neřeknu, jenom tátovi a mámě. Byl to fakt bezva plán a na svý ukecaný poměry jsem to dodržela asi do předposlední jízdy. Pak jsem se tu prokecla, tu mi vypadla průkazka s počtem jízd a podobně. Chtěla jsem to udržet až do konce, jenže tolik výmluv už jsem stejně prostě neměla a docela jsem si potřebovala pobrečet, když jsem třebas píchla kolo o obrubník.To je vopruz, mohlo to bejt príma překvápko, tak třeba to vyjde s těhotenstvím... Takže nakonec to neví jenom můj bratr, který opravdu chudák vůbec netuší, že jeho auto je teď i moje....a jelikož nejspíš nečte ani tento blog, dozví se to někdy v ranních hodinách, až přijde z práce. 

Pořád nemůžu pochopit, že jsem to udělala na poprvé a pořád čekám, kdy mi zavolaj z autoškoly, jako abych se nahlásila na opravnej termín (no, to by byl fakt trapas). 

Tak jsem se mírně přiopila, a pak složila báseň (Pardóooon)!

Dát před dvanáctou panáka,
ne každého naláká.
Ale s autoškolou hotovou
je litr vodky (vína, ale vodka se tam hodí víc vůči tomu panáku- konec poznámky) před tebou.
Ráno v sedm nebo ve dvě
máš jí nejmíň půlku v sobě.

Už teď vymýšlím svůj první vejlet někam kolem Chebu a jak to pálim lesem, po poli a jak mý kola zdolaj výmoly!




A abych to teda zakončila nějak aristokraticky, tak - zkoušejte věci, který jsou vám na tisíce mil vzdálený, občas je to osvěžující a můžete se pak i ve středu dopoledne ožrat jak cypi!



Ps: Snad se hned nevysekám!
Pss: Už se těšim na ty nákupy!

úterý 6. ledna 2015

Face down on Tuesday

Úterní blues - J.A.DEELDER

Ani floka.
Ani voheň.
Ani šleha.

Ani zprávu
Ani zdání.
Ani špeka.

Ani sousto.
Ani chvíli.
Ani páru.

Ani šajna.
Ani hovno.
Ani díru.


http://bonjour-may.tumblr.com/post/69388121673


A z toho v toho vyplývá, že úterý může být mnohdy horší než šest nedělí s pondělími dohromady! Čus!