Alternativní životy

Označovat svoje určité stavy jako alternativní život jsem začala teprve nedávno, takže mi snad odpustíte, když moje definice bude znít takto: Alternativní život je ten, kterej vždycky začnu žít ve chvíli, kdy se v tom mým děje úplný hovno. 

Vždycky ze dne na den "záhadně" zjistim, že můj život je strašnej, že nestojí za nic, že žiju příšerně. A nic nemám a jsem na někom pořád finančně, emočně či jinak závislá (což pár měsíců před dvacítkou není sice zas tak divný, ale..), jsem sama opuštěná a tak dále...Ale místo deprese se tentokrát vydám na cestu cizích virtuálních životů.

1. Každodenně zapínám Pinterest, abych se podívala na všechny fotky a obrázky z dokonalejch životů lidí z druhý strany planety, o kterejch vim, že ty životy beztak dokonalý nemají, ale nějak se nechám ztrhnout tím pocitem, že je to realita a brouzdám a pinuju až do bolesti karpálních tunelů. Tak se moje piny neustále rozrůstají a rozrůstají a já jsem pořád stejná a stejná. Někdy jenom zaklapnu notebook a vyspim se z toho, jindy...
2. ...abych už nemyslela na to všechno, co ještě nebo už nemám, tak zapnu Sims2, vytvořím si hezkou holku, co mi (snad) je trochu podobná, svedu Don Juana a trapně dám všem dětem, co ta moje Simice porodí, jména, která mám vybraná pro svoje děti, postavím super barák (a když jsem fakt poctivka, tak si ani nepřidám do rozpočtu peníze..) a takhle si žiju několik dní a nocí a mám pocit, že jsem užitečná matka "v domácnosti"...no strašný!
3. Když se jakžtakž proberu z týhle schízy, tak hodně často jsou to taky seriály, co mi zachraňujou kůži. Mám najednou tu možnost chvíli prožívat život někoho jiného, tam, kde čas plyne tak nějak správně rychle...jestli mi rozumíte...protože i v normálním životě chcete, aby uteklo to špatný, co vás štve a skončila všechna trápení. Jenomže jenom ve filmu či seriálu si lidi za dvě hodiny stihnou vyřešit životní nebo finanční krizi, blbě se zamilovat, protrpět dva roky dvouminutovou písní od Adele a rozvést se záběrem na soudce...prostě životní propletence plují rychlostí blesku, a pak můžou všichni v rytmu R.E.M. či Rihanny s klidným srdcem vplout do šťastného života, kde se vdají, mají děti, postaví dům.. a pak nejspíš přijdou další krize (který většinou už neuvidíte), ale každopádně to vždycky nějak dopadne. Špatně, dobře, s láskou či bez. Ale přichází katarze ze všech lásek, sexů, hádek a navíc, tak nějak přirozeně. Člověk občas zatají dech, ale ví, že když dva díly počká, tak přijde změna. Protože jinak by to byla nuda....

A dostáváme se k jádru - realita je občas tak trochu nuda. Je plná čekání a hledání a rozjímaní nad tím keby bolo keby...

Ačkoli neustále říkáme, jak máme málo času a nic nestíháme, tak v podstatě chceme, aby pořád něco utíkalo, aby už byly Vánoce, aby už bylo po nich, abych už byla tam a tam...Pořád se těšíme na tu fázi se zpomalenýma záběrama, kdy po sobě budeme euforicky házet polštářema, mluvit díky héliu jako Šmoulové, vrážet si do očí zmrzlinu v kornoutku a smát se tomu, jíst jako čuně jahody se šlehačkou, skákat si na záda, vzít auto a jet, jet jen tak někam a nezastavovat se dokud nedojde benzín, tancovat bez hudby v parku plným lidí a užívat si to...A bylo to super.

Vim, že v každým správným článku by na konci mělo přijít - tak to udělejte, prožijte ty okamžiky právě teď, ale někdy je to vážně tak na prd, že to nejde. Je to smůla a je to smutný, ale někdy na to není prostor, nálada, možnost. Ale naděje tu je, samozřejmě. Bude ta chvíle, kdy to přijde, chce to na ni čekat nebo si ji vytvořit ve správnej čas a začít žít zase ten vlastní život.

PS: Tak s tim teď Fláknout s tim a žijte alternativ.

PSS: Na YT byl jenom živák, tak jsem vám tam šoupla Lazara.
PSSS: Pokud neznáte kapelu Zrní, tak je to velká chyba!

V matice všechno končí na -ice

Když sedíte v lavici a koukáte na tabuli, kde se objevuje neustále víc a víc čísel, které vám nedávají smysl, tak nelze udělat nic jiného, než se zamyslet a hloubat a hloubat. Já přišla na to, že V matice všechno končí na -ice...

Obecná kružnice týhle rovnice

s výpočtem směrnice 

se vztahem číslice

 v rozmezí tisíce

sestaví graf

z kterýho jsem paf!

flickr.com/SeanMacEntee

No, to ta písemnka zejtra zase dopadne!

Knihy, co mě změnily

Jasně, je to klišé říkat, že po té, co čtete nějakou knihu,vidíte nějaký film, představení, slyšíte písničku...vám to změní život. Asi to tak není doslova, ale možná se touto frází jenom chtělo jaksi zkrátit to, že nějaký umělecký prožitek může narušit stereotypy přemýšlení. Otevřít nové cesty, ukázat nám nový směr anebo novou možnost, jak se něčemu postavit.

Já bych se chtěla pozastavit nad knihami, které změnily moje vnímání některých věcí, ale i literatury jako takové. Jistě mezi ně patří i knihy mých romantických knižních začátků - Pýcha předsudek, Zápisník jedné lásky...ale s těmi jsem neprožívala prozření, spíše souznění a čekání na prince. Tohle je (první) část, která shrne (zatím) všechny knihy, které změnily můj pohled na lásku a tak trochu mě vyvedly z omylů.

Původně jsem si říkala, že se možná této části v literatuře vyhnu, protože....je to už tak proprané...vždyť láska je v každém příběhu v nějaké formě...Jenomže asi právě proto! Vždy člověk najednou zjišťuje jakousi její křehkost a nepopsatelnost všech pocitů, definic a pořád hledá nová a nová pojetí lásky. Ať jako čtenář nebo ten, co ji prožívá. A stále je kam jít dál a hledat.
Často jsem fascinovaná tím, že každý příběh o lásce v sobě nese něco nového, neobjeveného, stává se z toho poznávací znamení a také, že všechno, co bylo řečeno o lásce je vlastně nedořečeno... 

Mě vlastně nikdy ani tak nezajímá příběh knihy, ale spíše forma, styl, jakým je napsaná a nejvíce hltám ty utahané věty a vleklé popisy, kterými se musím zdlouhavě brodit. A tím spíš je hltám, když se jedná o lásku. Hodně se také se zaměřuji na detaily. Co kdo řekl, proč. Pamatuji si různé pasáže a neustále se k nim vracím i ve svém notesu, kam si všechny perly zapisuji. 

Tady jsou mé největší objevy: 

POKÁNÍ - láska umí čekat, až do smrti, protože, když je, tak je...

Láska se všemi překážkami jaké jen mohou být, ze střípků seskládaný celý svět dvou, kteří nemohou být spolu, kvůli lži, jedné blbé dětinské lži.

Když jsem si vybrala ve druháku monolog Briony, která zavinila odloučení zamilovaných, tak jsem už věděla, že tohle je moje The best book! A následně i film s Keirou!

Trefný úryvek vynechám, to bych sem přepsala asi celou knihu.

NA JIH OD HRANIC, NA ZÁPAD OD SLUNCE - láska může být krutá a chladná...

Japonci jsou známí svou nekompromisností, tvrdostí, chladností. Murakami tomu ještě dokáže ale navíc dát nádech soucitu, který je nezbytný k tomu, abyste se s hrdinou doplazili až nakonec.

"...člověk občas může velice ublížit druhému člověku už jen svou existencí."

"Každý žijeme jinak. A každý jinak umíráme. Ale to není důležité. Nakonec zůstane vždycky jen poušť."

flickr.com/KatieHolland

NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ - láska je věrná, i když tělo ne...

Kundera se v mém repertoáru objevil teprve nedávno, ale tahle kniha změnila veškerý můj pohled na věrnost. Ne, že bych začala schvalovat nevěru, to rozhodně ne, ale nevěra ničí lidi, nechá je se užírat, ať už je to svědomí nebo žárlivost, ale láska tím ochabovat nemusí, naopak ta může ještě nepochopitelně sílit. Už jsem o ní psala ve článku Milane, kde si sakra byl?!

EVŽEN ONĚGIN - čas změní vše (i (ne)lásku), ale...

Každý z nás by si asi přál satisfakci jako je ta Taťánina...aby nás ten, co ho milujeme, miloval nakonec také, jenomže jestli není pozdě. Jestli není lepší být poslušnou ženou, než Annou Kareninou.

"...a chvátá s životem 

a s city pospíchá..."

ANNA KARENINA - opojení lásky dokáže zničit všechno/y, ale hlavně nás...

Porozumět jí není vůbec těžké. Pa naopak. Propadat se do lásky s Vronským, to je přeci nádhera. Jenomže, když vás doženou ruiny spálených mostů, tak nezbývá než skočit.

"Veškerá rozmanitost, všechen půvab, veškerá krása života se utváří ze stínu a světla."

SLOVNÍK LÁSKY - na detailech stojí svět i láska

Poprvé, kdy jsem měla obě dvě hlavní postavy stejně ráda, oběma jsem rozuměla a neuměla se rozhodnout, kdo je mi sympatičtější. I když v této knize všechen obsah stejně převálcuje forma, která je vedená opravdu jako slovník, tak musím konstatovat, že se stala jednou z mých největších úlovků a to i proto, že je tak upřímná, melancholická i vážná. Jako láska sama.

"L - láska

O to se raději nebudu pokoušet."

JEDEN DEN - láska může přijít pozdě, i když nám leží u nohou...

Dlouho jsem v sobě tento příběh ukončovala, pořád jsem vlastně nevěděla, co to mezi Emmou a Dexterem je. Přátelství, co povýšilo na lásku? Nebo osudová láska? Tenhle otázník prostě zůstává. Možná kdyby spolu byli jen o trochu déle...Ale možná nemusíme být něčím životní láska, abychom s ním byli šťastní.

"Zavolej mi, nebo já zavolám tobě, ale zavoláme si, platí? Chci říct, že to není žádná soutěž. Neprohrává ten, kdo se ozve první."

NEŽ JSEM TĚ POZNALA - dovolit i zemřít...

Kniha, od které jsem nic nečekala a byla úžasná. Sladký název i obal jako cukrkandl a najednou na vás vyhrkne takovou normálnost a obyčejnost v nejlepším slova smyslu. A fandíte té lásce jako na Spartě při derby...

"Když jste najednou vrženi do úplně nového života - nebo vás aspoň tak prudce strčí někomu do života, jako by vás tváří přitiskli na jeho okno-,donutí vás to přehodnotit, kdo vlastně jste. Nebo jak můžete jiným lidem připadat."

Těch knih je jistě ještě mnoho a určitě se o nich budu ještě mnohokrát zmiňovat. O tom nepochybuji. Ale to je na literatuře krásné. Ona není tak lehce stravitelná, dá se pitvat, rozebírat, dá se číst a objevovat neustále něco nového v tom, co už jsme nesčetněkrát četli...Což mi došlo teprve nedávno. Číst knihu dvakrát bylo pro mě nepochopitelné, vždyť je tolik nových knih, ale knihy jsou magické, ty, které právě potřebujeme číst, si nás vždycky najdou, takže netřeba tlačit na pilu...

♥ HEZKÉ ČTENÍ A OBJEVOVÁNÍ ♥

PS: Filmová zpracování jsou většinou také boží...

PSS: Hlavně, když v nich teda hraje Keira...

Národní srovnávání rychlé debility aneb Nic nevim

Už když jsem jela na tyhle NZS testy od Scia, který mi mají tedy pomoci se dostat na vysokou, tak jsem věděla, že existují hlavně proto, aby ze všech vytahaly prachy za přípravný materiály, za testy samotný apod...ale nakonec to byl větší haluz, než jsem čekala.

Ono, když jsem zjistila, že jedu na ty testy někam do Pohořelic, tak mi došlo, že karma je nastavená na hodně vysoký stupně a já se budu škvařit. Před vchodem se ještě přidala pani, která mi podala lístek s nápisem - Nepovedly se vám zkoušky NZS? Zaplaťte si doučování.... Super podpora!! Díky! Pokračovalo to nápisem na testech - Nebuďte ve stresu, že test nebudete stíhat, to se opravdu povede málokomu...no, kdo by nebyl štěstím bez sebe a nezačal by hned pracovat?! (A ještě, aby toho nebylo málo, jsem seděla ještě s nějakým Ondřejem...fakt díky...) Prostě všechno náramně vycházelo podle plánu...

Možná bych si trochu ulevila, kdybych v tom nebyla sama. Jenomže místo vystrašených postpuberťáků jsem všude kolem sebe měla aktivní šprty s učebnicemi tlustými jako tři sedmičky Pottera na sobě, kteří se ještě deset minut před zkouškou šrotili antickou filosofii. A to já si myslela, že když jsem si za dvě stovky koupila ty vzorový testy a přečetla Sofiin svět, že jsem se jako připravovala! Ani hovno! 

Měla jsem ještě mírnou opici a smrděla cigárama jako popelník, což jsem nejdříve považovala za svojí blbost a nezodpovědnost, ale nakonec to bylo asi to jediné, co mě zachránilo, abych neskočila z okna nebo nespáchala harakiri z důvodu debility všech a všeho, ale nejvíc kvůli debilitě toho testu, kterej se absolutně nedal stíhat... Ačkoli jsem najednou jela na svůj nejvyšší program a jela očima a rukama jako tryskomyš, tak smůla...

Ale musím teda říct, že na sebe nejsem vůbec naštvaná. Kromě teda ombusmanky, který jsem nemohla přijít na jméno, jsem opravdu ze sebe tak nějak vyždímala, co se dalo. (A dokonce jsem překonala i svojí nechuť číst ty debilně dlouhý úryvky...)

Čímž jsem poměrně deprivovaná, protože si teda asi mám připadat blbá. Protože neumím za minutu přečíst dvojstránku, z ní vytahat nejdůležitější informace a zapsat je do záznamový archu, mám si připadat méněcenná a průměrná, protože nedokážu spočítat kolik snědla kočka myší, když v pondělí chytila P-(U+S)=3 myší a vůbec, mám si asi radši zaplatit další test...

Ale já si teda po pár probrečených hodinách blbá nepřipadám. Možná jenom nedostatečně rychlá nebo pohotová nebo možná to bude tim, že nejsem robot nebo co...Jako uvědomuju si, že nevim všechno, ale kdo jo, že jo? (No, možná ani všechno vědět nechci...) Jenomže co teď se sebou, že jo? 

Moje stavy uvědomění v podstatě vždycky probíhají stejně - Okoušu si všechny nehty a propadnu pocitu, že ze mě bude bezdomovec s vlčákem, že nic neumím, jsem neschopná a ani hezká nejsem, můj vnitřní sebemrskač jede na plné obrátky a není na mně kouska dobrýho...Potom se trochu uklidním a začnu si teda říkat, že taťka mě možná ještě chvilku živit bude, než si aspoň najdu nějakou práci prodavačky...Pak chytnu depresi, že já prodavačku dělat nechci a že teda radši budu bezdomovec... Celá zdrchaná si stoupnu před zrcadlo a začnu se smát tomu, jak jsem blbá (takže asi trochu blbá jsem...). A najednou mi dojde, jak se nechám vláčet - svejma strachama a konvencema týhle pošahaný doby, kdy roboticky jedeme pro výkon, šup sem šup tam a je mi jedno, co vytvářim, jestli vůbec něco. Ale já prostě asi nepatřím do těch tabulek, do škatulek. Já sama se tam nechci zavřít, i když se občas snažim, i když se snažim občas bejt drtič a nepřemýšlet nad tím, tak to nejde...je to dar, ale je to i boj. Občas jsem unavená jak pes a mám strach, fakt regulérní, ale nakonec mě uklidní to vědomí, že nic nevim.

Nevim, vůbec nevim, co ze mě bude.Jestli budu bohatá nebo chudá, kde budu bydlet, koho budu milovat, kam pojedu, co budu mít příští rok k obědu... Ale záleží na tom? Všechny moje kroky stejně vedou k tomu, abych cítila to nejklišovitější štěstí. Jak prosté to v podstatě je. A já se nevzdávám, nikdy se nechci vzdát.