Ačkoli se většinou snažím hledat na všem pozitiva (aspoň na tomhle blogu), tak kolikrát přijdou chvíle, kdy chce ven i to špatný. Tentokrát je to pěkná hitparáda slov a slovních spojení, který mě dokážou zvednout ze židle. Ne, že bych nikdy žádný nepoužila, spíš naopak, ale o to víc mě iritujou. Většinou je mám spojený s nějakým zážitkem nebo je někdo používá tak často, že je mi z nich mírně nevolno...
Tady je výběr víc než 60 největších borců:
prokastinace - novinka v označování lenosti
tristní
smažka - člověk by si představil chleba ve vajíčku a ono...
irelevantní
mecheche - to už spíš snesu slovo mejdan
všeobjímající - úplně mi to zavání pedofílií
hejtovat a hejteři
čekovat - "Čekuj éter Evropy 2" mě vyléčil z těchto anglickej říkanek
ject (někam) - to radši sedět doma...
naschle - prodavačky v Penny
mno - no, když máte rýmu
pozér
cool
herní konzole
ranní hygoška
cicmat sea vykousnout se
přítelkyně - tedy ve spojení, když s někým chodíte, to radši budu něčí holka, než přítelkyně...
mamina
mimísek
manža
holobrádek
šproch -na každém šprochu...prostě jak z Blesku
vypucovat – a nejhůř zuby
cigárko, redko
prezervativ -zlatej kondom
řachanda
hlína
prča
těhule
vošouch - nápadně to připomíná vošousta
ospršit se
hudlan
LOL, OMG
lascivní
markantně
nakrknout
zfotrovatět
mít to za pár - ve spojení s těhotenstvím je to úplná katastrofa!
vončo milá Tončo - ?
jedinec
mejlík
pakliže
dobroš
měsíčky, krámy a spol.
ženský
cucflek
děcka - "Čau děckááá..."
brejlit
jejdanečku
pipina - ať se jedná o jakoukoli pipinu
aby jste - no fuj!
paušálně
napučit se
mňamózní
prďácký
páč
fičák
ju? - "Tak to přines, ju?
vygooglit
luxusní
PS:No, určitě přibudou další PSS: Kdyby vás nějaký napadly, tak napište do komentů
Když jsem před rokem jenom slyšela o Máchovi, Erbenovi nebo Wolkerovi, tak jsem věděla, že pro mě nastane, nehledě na máj či kytici, těžká hodina. Jenomže to bych nesměla jet loni na festival poezie Wolkrův Prostějov a nepracovat asi týden velmi intenzivně s poezií a najít úžasné autory, co mají glanc, švih i grády, co nemusí psát jenom dlouhé ukňourané balady nebo sonety (i když i ty mají cosi do sebe). A že jich je! Navíc jsem také měla možnost vidět pár naprosto bravurních divadelních představení, jejichž inspirací či předlohou byly samosebou opět básně.
Takže teďkonc hltám kdejaké básnické sbírky a sbírečky, hledám, co je mi nejvíce blízko a strašně si to užívám, protože na knihách je úžasné, jak každý čtenář "objevuje svou Ameriku" s každou další knihou. Já jsem objevila kouzlo, které pro mě poezie má - smysl pro detail a vystihnutí situace pár slovy, které mají svůj lad a sklad. Není to čtení do autobusu ani v čekárně u doktora. Skrývá v sobě určitou intimitu, byť je třeba vtipná, která má chuť být schovaná a zároveň povědět vše, proto se zdá zprvu nepochopitelná. Hledá si svůj koutek, kde by mohla být přečtena, vstřebána (protože pochopena být asi nikdy zcela nemůže). Je úžasná, jak přináší okamžiky prozření i jakéhosi pohlazení duše... slovy. Člověk by ani neřekl, co dokáže vzbudit pár písmen na papíře v lidském mozku, v celém jeho bytí. Je to příjemné, je to zvláštně perfektní a má to šmrnc. A pak že básničky nejsou kůl! Tak třeba: OŽRALÁ PRAHA- Egon Bondy Tklivý v sprostých slovech, bláznivý v každodennosti, snílek, co vás vytrhne z reality, ale zároveň pocítíte její hrubost, budete se v ní plácat, ale úplně v jiné dimenzi. Bondy rozhodně není na blogu posledně, je to taková poetická extáze, má tolik tváří, kolik jen potřebujete, zároveň je osobitý, nezaměnitelný.
"S něžnou opatrností prdím,
abych se neposral."
SMUTÉNKA - Jan Skácel Nemusíte pochopit nic, stačí se nechat unést verši, výběrem slov. Nechat se fascinovat. To teda Skácel umí. Miláček romantiků políbených poezií. On je takový ta jemná ruka, co pohladí před spaním.
"Večer
Na malinovém nebi rozpouští se den. Za zídkou z cihel omamně voní bezy. Je slyšet každý list.
Bez hnutí vrůstá kaštan do noci. V kamenech šplíchá tma."
NEUMÍM TANČIT PO ŠPIČKÁCH - Emily Dickinson Když čtete její texty, tak vůbec nechápete, že tahle žena žila v 19. století! Pokud nadčasovost hledá jméno, pak navrhuji - Emily Dickinson.
"...že
kdybych znala balet,
z víru mých
piruet
primabalerina
zešílí
a sboru ztuhne krev..."
BOHÉM - František Gellner To je přesně typ umělce, jak ho jednou milujete, jindy byste mu pleskli, ale v podstatě hltáte všechno, co stvoří. Sarkasmus, realismus, bohémství, všechno se proplétá ve výjimečné počiny!
"Má
milá rozmilá, neplakej!
Život už
není jinakej.
Dnes buďme
ještě veselí
na naší bílé
posteli!
Zejtra, co
zejtra?
Kdožpak ví.
Zejtra si
lehnem do rakví." (Po nás ať přijde potopa)
V NIZOZEMSKU UŽ ŽÍT NECHCI - Veronika Havlíková Sbírka nizozemských básní všeho druhu je absolutní pecka z hlediska rafinovaného humoru. Člověk by to do těch chrochtalů ani neřekl.
"...Pokud
si člověk svléká vlastní kalhoty,
má
tu výhodu,
že při
tom může být sám.
Pokud
svléká
taktéž kalhoty
někoho
jiného,
tak u
toho jsou přinejmenším dva.
Lze si
v takovém
případě
také svlékat kalhoty navzájem(dualismus)..." (Gerrit Krol - O svlékání kalhot)
VITA HORRIBLIS - Fanda Pánek U básní Fandy Pánka se hodí říct, že se s tím fakt nesere a jestli se někdy doopravdy hodí o někom říct - co na srdci to na jazyku- tak rozhodně u něj. Až si říkám, že ukázka by byla zavádějící... A nakonec malá ochutnávka od Antonína Sovy oblečená do trochu ulítlého kabátku:
Když se rozhodnete jít sami do kina, tak to vždycky způsobuje polemiku lidí ve vašem okolí, kteří si nejčastěji myslí, že:
Máte tajné rande
Jdete na tak blbej film, že s vámi nikdo jít nechtěl
Nemáte s kým jít
Jste asociál
Vysvětlit některým jedincům, že si prostě chcete SAMI sednout do kina, SAMI se koukat na film, a pak SAMI jet domů je nejspíš nadlidský úkol. Ale já jsem zastánce toho, že u některých věci(a nemusí to být zrovna návštěva kina)má být člověk sám, ačkoli mnohokrát je to záležitost party lidí nebo aspoň dvojice.
Jak dobře sledujete, tak mě ještě nepřešla tahle vlna samotářství. Naopak. Poslední týdny samotu potřebuji mnohem víc, než kdykoli dřív. Jenomže asi v úplně jiný formě než dřív...Pochopila jsem to teď v neděli, když jsem byla na filmuDivočina. Tak nějak jsem tušila, že to se mnou něco udělá, a tak jsem šla sama teda sama.
Koupila si malinovou Fantu, pizzový brambůrky a sedla si přesně doprostřed kina. A dívala se na příběh ženy, která se rozhodla všechny svoje chyby, hříchy a mylná rozhodnutí doslova vychodit a vydala se na túru dlouhou 1770 km. Očistec. Film podle skutečné události.
Já jsem ani nemohla spát z toho silného příběhu, pořád se mi to promítalo v hlavě, všechny flashbacky a písničky (no, musí se to vidět, že jo...) a musela si hned druhý den koupit i knihu a to já takhle nezřízeně nedělám...Dlouho mě nic tak nezasáhlo.
Měla jsem chuť místo toho, abych jela po kině domů, někde natankovat plnou nádrž a jet někam strašně daleko, nakoupit si celou horskou výbavu a vylézt minimálně Mont Everest. Což jsem (bohužel) nakonec (zatím) neudělala.
Ale aspoň jsem si definovala tu svojí potřebu samoty, začala jsem ji vnímat jinak, už ne tak jaksi "demonstrativně"...nevím, jak ideálně to popsat, ale nejspíš chci říct, že všude čteme (a třebas i píšeme, že jo...), že chceme poznat sami sebe, mít čas na sebe a získat sebeuvědomění, ale chceme to udělat co nejrychleji, aby to co nejdřív skončilo, odžít si to....abychom se jako dali dohromady a mohli fungovat dál jako předtím, možná s pár změnami, které nám dělají život příjemnější, ale v podstatě jako bychom tím časem se sebou ztratili čas s lidmi. Když to řeknu jinak, tak po tom dni o samotě pro jistotu dáme fotku na Facebook, aby všichni věděli o naší existenci a možná i trochu záviděli, jak my to umíme - být sami. Ale to je jenom taková pseudosamota. Aspoň já to tak cítím...všechny ty fotky, komentáře, statusy...to všechno v sobě nese chuť po tom, "aby všichni věděli, že"... A najednou zjišťuju, jak mi to připadá strašně povrchní, jak tohle nestačí...
Chtěla bych být sama, protože chci žít nějakou chvíli o samotě a nechat si ty chvíle pro sebe. Nechtít prožít něco, abych to mohla vykvákat kamarádkám u kafe nebo psát do blogů...umět zažívat něco jenom kvůli sobě! Člověk by řekl, že je to jednoduché, protože všichni jsme v podstatě sobci, ale je to těžké, protože máme ego a chceme ho načechrat, chceme pochvaly, nechceme cítit marnost ve světě, kde se od nás neustále něco očekává. A i my očekáváme něco od sebe, i když jsou to jen hlouposti, které bychom si mohli odpustit.
Třeba teď koukám už týdny na kupičku knížek z knihovny a prostě se neumím vzmužit a jít ty nepřečtené knihy vrátit do knihovny a přiznat si, že teď fakt nemám náladu, sílu ani nic je číst. Protože mám pocit, že by to znamenalo něco zásadního - třeba, že nepřečtu 5 knih za měsíc, což jsem ten minulý stihla! No tragédie přece, nemyslíte?!...
No, takže těchto debilních sebemrskačských praktik se ještě musím zbavit, protože to, že nepřečtu Hrabala s Moraviou ze mě debila nedělá, spíš to, že za každou cenu bych je chtěla odškrtnout na seznamu - Chci si přečíst a chlubit se s tim na Databázi knih...achjo...jak uboze to zní.
Ale abych uboze nekončila, tak tady máte nový song od Selah Sue a s příznačným názvem Alone...
BUĎTE RÁDI ♥ALONE♥!
PS: Selah má boží overal!...a vlasy...
PSS: Vůbec ona je celá boží!
PSSS: Zas je to nějaký děsně dlouhý a to vždycky nevim, co psát...
