pondělí 28. září 2015

Vlastní svět

Dřív jsem pět kilometrů uběhla jako když hvízdne a ještě večer si mohla dát repete, teď dám sotva tři a to ještě s pěti přestávkami. A takhle je to v životě se vším, v  jednu chvíli máme určité jistoty, které jsme si vydobyly, ale nikdy si nemůžeme říct, že to takhle stačí, protože pak přijde chvíle, kdy je náhle všechno jinak a musíme začít znovu.

Je mnoho věcí, které můžeme mít rádi, míst, kde se cítíme krásně, lidí, které milujeme, ale vždycky jsme na světě sami. Se svým tělem a svými myšlenkami. Nic jiného nemáme. Všechny majetky, místa, lidé mohou z našeho života odejít. Máme jen svůj vlastní svět, který musíme budovat v sobě samých. Nebýt závislí na věcech, lidech, penězích. Brát za stejnou posvátnost to, když my někomu vstupujeme do života i to, když do našeho světa vstupuje někdo další.


topdesigns

Sedím v brněnském bytě a nemám vůbec šajna, co bude s mým životem. Vlastně všechno, co znám, je na druhé straně republiky a stýská se mi po tom, i když od patnácti jsem si nepřála nic jiného, než vypadnout. Zjišťuji, že nejsem taková nezávislá drsňačka, jak jsem doufala. Ale je to vlastně úplně normální, když se najednou z ničeho nic z místa, kde jste žili dvacet let, přemístíte jinam, takže chci být optimista a ještě navíc trpělivý, ale jde to těžko. Jenže musí to jít, nějak. I na sv. Václava.






A na sv. Václava co jiného než chorál Káči Winterové








PS: Ovesnou kaši nechci už ani vidět po třech dnech, kdy byla moje snídaně, oběd, večeře
PSS: Mám chuť na kuře...
PSSS: ...od maminky

neděle 20. září 2015

Kéž bych byla raperem

Miluju ČT art, Český rozhlas Plzeň i Dvojku, koukám na dokumenty o Hitlerovi v neděli ráno na Primě a zbožňuju kdejakou alternativní prkotinku. Ne, nepíšu to, abych se nějak intelektuálně vymezila, ale proto, že mi cosi nejde do hlavy, jak mi do toho může vstoupit něco dost mimo moje zaměření - rap. 
Jo, když je mi fakt mizerně, což momentálně snad ani není hodný slovo mýho totálně ubohýho pocitu, poslouchám rap. A zjišťuju jak pořád víc a víc mi to připadá jednoduše hustý! 
Kdekdo jsme ujížděli na hitovkách od nesmrtelnýho Eminema a všichni si určitě taky pamatujou začátky Marpa a jeho 16 metrů hluboko, Indyho a Wiche a jejich Z tvojí čtvrti a různý jiný hitovky z Let's dance. To byla doba, kdy bylo v módě vypadat jako gangster a čmárat jakože graffiti na kdejaký baráky. To už je ale nenávratně pryč, teď už jsou to oldschoolovky (vidíte ten slang!). Nechci tu ale probírat nějakej svůj "rap vkus", protože to většinou stejně jenom tak ke mně kousek po kousku přijde, je to dost rozmanitej a taky možná dost pochybnej výběr.

terminals and gates

Chci jenom říct, že mě rap a rapeři fascinujou, děsně jim závidím a občas bych vážně chtěla bejt jako oni! Proč? Protože můžou dělat určitý věci, aniž by to bylo trapný, například :

  • Raperský gesta - dělám je jenom v autě, když vím, že mě nikdo neuvidí, a kdyby přeci jen, řekne si, že nadávám na hlemeždě před sebou, no nebo v kuchyni na vařící se těstoviny (Panzani sice nelepí, ale než se uvařej...)
  • Nadávky - jo, je to ubohý, ale nikdy si tak neulevíte jako se sprosťárnáma v uších (a když je u toho opakujete...).
  • Volný oblečení a bejska - nemusí bejt narvaný v úzkejch kalhotech a klidně si vezmou tepláky a xxxxl tričko a je to image, samozřejmě nesmí chybět bejska, kvůli tomu bych začala vážně i rýmovat.
  • Tvrdý dobráci - mezi desítkama tvrdejch tracků si můžou dovolit pár překvapení a ty jsou většinou nejlepší, není nad dobrácký srdce pořádnýho rapera!
  • Tetování - prostě se ztetujou do modra a vypadá to živočišně.
  • Mají svý zásady - opakují je prakticky v každém svém tracku, ale opakování je matka moudrosti ne?
  • Jsou sví - možná všechno předchozí vypadalo jako sranda nebo ironie, což částečně i byla, ale tohle není - prostě rapeři říkají, co chtějí, mají svobodu, u mnohých to něco vypovídá o jejich mozkový kapacitě, ale v tom je super- jak lehko to člověk odhalí!


Ale jelikož já v hudebním průmyslu ambice pouze jako posluchač (v rámci ochrany okolí), tak si nejspíš budu muset nějakýho rapera vzít.



Momentálně žeru tohle z výbornýho filmu Southpaw (česky debilně Bojovník), kde je bezkonkurenční Jake Gyllenhall a Rachel McAdams.









PS: Teď teda přemýšlím jestli si vzít za manžela boxera nebo rapera.
PSS: Dilema.

pátek 11. září 2015

Jsem mladá!!



"Člověk se někdy cítí neúplný a přitom je jen mladý" (nějakej chytrej pán)



Když mojí mamce bylo jako mně, tedy dvacet, tak už přes rok byla vdaná za tátu, za kterým se odstěhovala z malý vesnice na Vysočině na druhou stranu republiky, pracovala tři roky jako švadlena a zhruba v tuhle dobu aktivně s otcem plodila mýho staršího bratra. A to, že moje babička měla děti už dvě radši zmiňovat nebudu. Jiná doby, jinej svět, možná i jiný lidi a jejich představy o životě. Ale já jsem si vždycky přála to mít stejně jako ony. 
Moje sny se vždycky točily kolem manžela, rodiny a starání se o ni. Od osmnácti mě proto pronásledují obsesní myšlenky na staří. Ne, nebojím se vrásek ani povislých prsou, protože ty povislá stejně už (trochu) mám, nebo že půjdu do důchodu (na to se paradoxně spíš těším - toho času na knížky!!), ale bojím se, že ten život takhle prožít nestihnu. A možná je na čase konečně si přiznat, že je to pravda!
Můj život opravdu nebude takový, jaký jsem si vysnila a rozhodně nebude stejný jako mojí mamky nebo babičky. Ale je nejspíš taky na čase si přiznat, že je to tak dobře! Ne, že by žily nějak blbě, to ne, ale já mám vlastní cestu, i když pořádně nevím jakou.


theygetaround.com

Zatím nemám nic. Děsně mě to děsí, připadám si často zoufale a hloupě, když mě popadne záchvat zodpovědnosti za vlastní život. Jenomže pořád je tu ta zásadní věc - je mi teprve dvacet. Ano, teprve. Jistě, jsem dospělá, ale jsem taky mladá. 
Je to asi zvláštní, ale pro mě je mnohokrát hrozně těžké si to dovolit a užít si ten pocit svobody z nejasné budoucnosti, sbírání zkušeností, hledání něčeho, co by mě naplnilo, někoho, kdo by beze mě nemohl žít a já budu nosit jeho trička nebo děti pod svým srdcem.
Pořád něco hledám. Hledání je velká část mýho života, vlastně miluju všechen ten proces objevování něčeho nového, velkého, smysluplného. Chce si to ale dovolit dělat, chyby, omyly a přehmaty. Pro mě to je v závislosti na mém sebevědomí, které jaksi nechce být zdravé, těžký úkol. 
Stejně jako je pro mě těžké věřit něčemu, co toužím dělat. Momentálně třeba píšu, píšu jako divá - beletrii. Nosím to v hlavě ten nápad přes dva roky a najednou mám pocit, že to prostě musím napsat. Mám mnoho pochybností, strachů a hlavně předsudků, ale snažím se to kočírovat.  Asi na to není nejvhodnější doba anebo právě možná je... Nevím, jak to dopadne, možná bych to sem ani neměla psát, abych to nezakřikla a vůbec to dopsala nebo tak, ale je to velká součást mě a tenhle blog je hlavně pořád o mně, takže to říkám. 

A i kdyby to nedopadlo, tak můžu dělat něco jinýho, jsem přece mladá, ne? ♥



Momentálně moje hymna!♥








PS: Musíme tvoriť!
PSS: Niečo zvládnem aj na tento oný!