Na tělo

Kromě toho, že neustále přemýšlím jestli jsem teď momentálně správně na správném místě, tak hlavně (zase) řeším, že nemám co na sebe. Ve skříni věcí, že nevím kam s nimi, ale nic už mě nevystihuje. Už v ní nemůžu najít nic, co nebo kdo jsem já a co je moje tělo.
Jednou jsem tu už o svým těle psala (Moje tělo, to je dělo), vlastně jsem popsala dobu, kdy jsem se svým tělem bojovala a nějak se ho snažila měnit. To už je za mnou, poslední dva roky totiž svoje těle tak nějak ignoruju. Zaměřuju se jen na svůj mozek a svoje výplody z něj a snažím se nemyslet na to, jak vypadám.
Ostříhala jsem si vlasy, abych se o ně nemusela starat, nehty si koušu odjakživa, takže když si dám na ně lak, tak to stejně vypadá jako když mám na prstu tečku, nemaluju se a oblečení je nejlepší vytahaný a pohodlný. Jediný co mi zbylo jsou dietní návyky - moc nesolit, nesladit, skoro nejíst brambory (je tam škrob), dávat do všeho semena, klíčky, sezam nebo skořici a jíst bílý jogurty (zažívání). Ale to je asi tak všechno. Vypadám jak nuzák, protože jsem ho ze sebe udělala a něco vám teda řeknu, na co jsem jako filosofickým přemýšlením za poslední dva týdny, kdy chodím spát ve tři ráno, přišla - mám strach nad svým tělem přemýšlet. Jenže tohle striktní oddělování hlavy a zbytku těla už moc nefunguje.

buzzfeed.com

Mám strach, že jakmile o svém těle přemýšlet začnu, tak mi dojde, jak jsem strašně ale šíleně tlustá, že jenom sedím na zadku (což je mimochodem celkem pravda... ale minule jsem doběhla autobus!!), že jim nepravidelně a ještě k tomu samý nezdravý sračičky, jednoduše, že jsem příšerná! Což je blbost, ale bojuju s tím.
Bezpochyby musím přístup ke svýmu tělu změnit, protože ho potřebuju. Není to jenom stroj, kterej mě dovede z bodu A do bodu B, je to NÁstoj. Protože ačkoli se ráda schovávám za slova a svoje prupovídky a celkově spíš dávám na odiv svůj intelekt než tělo, což považuji v podstatě za správné, tak ale nejradši dělám věci, ve kterých hraje roli i moje tělo a můj výraz. Ať už je to divadlo nebo tanec.
Dřív jsem si myslela, že musím svoje tělo změnit, pak že ho musím jen milovat, a pak že se jednoduše musím smířit s tím, jak to je. Ale teď vím, že se svým tělem musím prostě pracovat a tím se s ním smiřovat, měnit, milovat ho. Najít v něm sílu a oporu, věřit mu.



Blíží se konec roku a já vim, co bejvá každoročně moje první předsevzetí - zhubnout. Ale já nechci bejt ani tak hubená jako chci, abych si byla jistá ve svým těle. Chci si jen tak viset na stromě.


A zasa ta Janka..♥

PS: Jinak píšu jako divá pořád svou "knihu"... zatím fakt v uvozovkách
PSS: Po novým roce bude všecko lepší, že jo?
PSSS: I tenhle blog.
PSSSS: Naděje umírá poslední! ♥

Pray for love

Měla jsem šílenou noc, nemohla jsem vůbec usnout, měla jsem šílenou tíseň a bláznivé sny. A najednou bylo ráno a já četla o těch strašných činech, které se staly ve Francii. Deja vu. Vzpomněla jsem si na 11. září i na Madrid 2004. Bezmoc, lítost a strach. 

Měla jsem odevzdat nějaký úkol do školy a došlo mi, jak je to hrozně zbytečné, k ničemu, když někde umírají stovky lidí. Vlastně vždycky, když se stane něco takhle hrozného, tak si říkám - Jak to, že se svět nezastavil? Jak to, že žijeme dál a všechno proudí pořád stejně? Jak to, že jsme se nezastavili v hodinách ticha, nestojíme jako solné sloupy a nekajeme se? 

Lidi pijí svatomartinské víno a jedí klobásy na brněnským náměstí úplně stejně jako včera a jen tak mimochodem prohodí - to je hrůza, co se děje v Paříži (což mi připomíná Bridget a její hrůzu v Čečensku, která je Danielovi úplně u prdele...). Kdežto já mám chuť řvát v autobuse, strašně nahlas brečet a přemýšlím jestli můžu být ještě někdy v tomhle světě šťastná, když se děje tohle, tak někdo kouká na Kvitovou jak drnká do míče - ovšem obojí je stejně sobecké, stejně lidské. A ať já se zhroutím jak chci a někomu je to volné jak chce, nic se nezmění. Mrtví zůstanou mrtví, bolest zůstane bolestí. Strašné. Ale my musíme žít.

Robert Huffstutter

Musíme žít jak nejlépe to jde, společně s modlitbou je to to jediné, co mi dovoluje se dneska nadechnout. Ale nemodlím se jen za Paříž, to je totiž jen důsledek zloby a nenávisti, ale modlím se za lásku. Modlím se za lásku, aby v nás kvetla, protože ta všechno tvoří. Neustále mě zaráží, jak snadno podléháme nenávisti. 

Modleme se za lásku, která je to jediné, co doopravdy potřebujeme. Modleme se za lásku, aby byla pořád v nás.Abychom se i navzdory všemu mohli radovat.

Lehký život družiček♥

Láska? Touha, aby ten druhý byl. (N. J. brzy K.)


BUDU DRUŽIČKA!!!!♥♥

MÁM TAK OBROVSKOU RADOST!!! ♥♥

Teď seriózně: 

Nedávno jsem někde četla, že naše generace se neumí vyrovnat s tím, že není výjimečná. Nejspíš na tom něco bude. Teď je ale otázka jestli potřebujeme být výjimeční.
Nejdříve mám vždycky pocit, že ano a že nic jiného než uspokojení se v seberealizaci vlastně nemá smysl. Ale jelikož neumím být realistická ani cynická, tak pak stejně zase dojdu k tomu, že jediné, co potřebujeme k životu je láska. A v té se rozhodně stáváme výjimečnými. A vůbec nejvýjimečnější jsme, když ten druhý bez nás nemůže a hlavně nechce být ani den. 

BUDE SVATBA!! ♥

A já mám obrovskou radost, že můžu přihlížet štěstí své drahé N., která našla svou životní lásku, která ji dělá ještě výjimečnější než kdy byla (a že ona byla vždycky!), která ji dělá nejšťastnější, ale také ji udělá brzy svou ženou - jako manželkou, chápete??!! POHÁDKY NELŽOU!!!

buzzfeed.com

Mám za ně radost jako malá holka!! Nejen proto, že budu DRUŽIČKA!!!!♥

Ale abych to zakončila nějak sofistikovaněji: Životy těch druhých nám do života přinášejí mnohdy více štěstí, než jsme vůbec předpokládali. A co je víc?






Nejspíš to už to bude spojené navždy s touhle písničkou:

PS: Doufám, že bude hrát na svatbě!!
PSS: Musim zhubnout do šatů!!! Áááááá!
PSSS: Musim si koupit ty šaty!
PSSSS: Musim tolik věcí...
PSSSSS: A hlavně je pak nevykecat...
PSSSSSS: To bude nejtěžší!