středa 30. prosince 2015

Nádhera na konci

Poslední měsíce, týdny jsem naštvaná, nespokojená, ubrečená. A mám to vždycky potřebu sdílet. Dneska se stalo a všechno jsem to ze sebe vysypala. Obyčejně se cítím ještě hůř než obvykle, protože se akorát zamotám do svých pochybností ještě víc, ale dneska ne! Stály jsme s jednou skvělou dotyčnou na Neklidu a ošlehaný větrem jsme koukaly na mraky, který si na obloze snad dávaly závody a společně s mlhou a slunečními paprsky udělaly nádhernou podívanou, až oči přecházely - to se dá jenom stát a civět. Najednou jste šťastní až dětinsky a nevnímáte nic jiného. A pokora pohlcuje vaše tělo, i když vás za minutu napadne dalších devadesát osm důvodů, proč je všechno špatně.


Jsem emocionální extrémista. Nejvíc se v sobě orientuju, když jsem absolutně nadšená anebo totálně na dně, v té šedi okolo se ztrácím. Ale v té jsme povětšinou. Něco se daří, něco zase ne. Když si vezmu tenhle rok suma sumárum, nic jsem nepodělala - nenabourala tátovo auto (zázrak), neprolítla u matury, neplánovaně neotěhotněla (ani plánovaně), nezpůsobila nikomu vážné zdravotní újmy (zázrak č. 2). Spíš jsem se docela činila a hodně toho stihla - maturitu, první semestr na vysoký, přestěhovat se od rodiny na druhou stranu republiky, řidičák, projet republiku v rámci všemožných (i nemožných) festivalů a akcí. Když si to tak zpětně vezmu - bylo to letos divoký! 
Ale teď si připadám na takovým rozcestí. Ačkoli si dokážu užívat maličkosti každodennosti a v podstatě se mám nádherně, tak stejně cítím, že to není "vono".Teď přichází otázka, co udělat proto, aby to bylo "vono". Mám v hlavě spoustu nápadů... což je úžasný! Jen se rozhodnout!
Je před námi nový rok. Vyměníme čísla v datumu a diáře s pocitem nových začátků se seznamem úkolů. Je to vždycky tak nádherný, nádherně naivní. Ale beztak to zase udělám, napíšu si seznam, co bych ráda, kam bych ráda. Letos to zřejmě budou samý hezký věci... hubnout se mi nechce.


ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2016! ♥




Nejlepší filmy, které jsem viděla tenhle rok:


  • Záhrada
  • Bojovník
  • Respire
  • Divočina
  • Kód Enigmy
  • Argo
  • Imaginární lásky
  • Píseň moře
  • Fakjů pane učiteli
  • What if


Nejlepší knížky, které jsem letos četla: 


  • W. P. Young- Chatrč
  • Sylvia Plath - Pod skleněným zvonem
  • Egon Bondy - Prvních deset let
  • Joachim Meyerhoff - Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo
  • Jan Šulc - Dva proti říši
  • Irena Dousková - Oněgin byl Rusák
  • Petra Soukupová - Pod sněhem
  • Charlie Strayed - Divočina



Nejlepší hudba, kterou jsem letos objevila:


  • Aurora
  • Calm Season
  • Placebo - Million Little Pieces
  • Anna Naklab - Supergirl
  • Artic Monkeys
  • Sheila - Bang Bang
  • Shura - Touch
  • Jessie Ware- Wildest moments
  • Kodaline - High hopes





PS: Ale stejně doufám, že ten rok 2016 bude lepší než ten letošní
PSS: Já, nevděčnice!

úterý 15. prosince 2015

(Vá)noční

                                                          Začíná to rumem                                                                                       
Rum, svíčky, skořice
těším se na vás velice
po celé dlouhé měsíce
tak vylezte z krabice
a zaujměte pozice.

Tyhle Vánoce jsou pro mě speciální v mnoha ohledech, ale někdy se člověk musí hlídat v tom, co vykecá, protože znáte to - o Vánocích nikdy nic není jen o nás, ale hlavní roli hrají spíše ti kolem. A zejména ti nejbližší, ty které bezpodmínečně milujete, jejichž těla byste bez toho iracionálního citu měli jako první vykuchaná a zavěšená na zdech domu. Ale pokud tedy pominu všechny inkriminující věci našeho rodu, tak je tu pár věcí, u kterých nebude vadit, když si to hrstka národa přečte.
Prodáváme náš dům, nádherný čtyřpatrový (já počítám odmala i přízemí, prostě je to taky patro a basta) dům, kde jsem prožila dětství, debilní pubertální výlevy a studentský léta. Léta jsem ten dům nenáviděla (puberťák, kterej bydlí za městem) - dojíždění vlakem s přestupem, kterej jezdí třikrát denně, kamarádi daleko, obchody daleko, všude samý lesy, ticho jak v hrobě, otravný sousedi - prostě vopruz. A pak se to najednou všechno změní a vy vyrostete a milujete chození po lesích, sekání zahrady, což dřív leda za úplatu, to ticho, jak je všechen ten rychlej svět daleko a vy můžete v neděli ráno sedět na verandě a pít kafe za doprovodu ptačího chorálu. Ale tohle všechno končí.

th.com



Upřímná

Kráska, kráska, kráska,
a princ, co je trochu rapl.

Láska, láska, láska
a taky ještě kapr.

Pohádky, pohádky, pohádky
a jeden večer bez hádky?









Domov? Místo, kde si na schodech nerozsvěcíte. 


Jsou to poslední Vánoce v našem domě. Pak už nikdy nic nebude naše. Všichni budeme mít jenom to svoje. To jsou přesně ty situace, do kterých nikdy nemůže dorůst, ve kterých budete vždycky dětmi. Nejhorší je, že si ani nemůžu říct, že je to nejlepší řešení, je to jenom řešení, které má ukázat, že jsme už příliš jiní, než jsme byli, že jsme už příliš daleko od sebe, abychom mohli být spolu. A to i když jsou Vánoce. Anebo právě proto.
Kdybych mohla ještě jednou zažít to nedělní ráno, když nás s bráchou budil smích rodičů (což nás zaručeně vždycky otrávilo), kdybychom mohli ještě jednou sedět společně v kuchyni a jíst vysočinu s taveným sýrem a zapíjet do černým čajem, do kterého se citrón přidával až když trochu vychladl, aby se neztratily vitamíny, mezi nohama se nám motal náš zrzavej perskej kocour, kdybych mohla ještě jednou s tátou tancovat v obýváku na Trezor jako Dušek s Holubovou, mamka by se tomu poťouchle smála a brácha nám říkal, že jsme trapáci, tak bych si to užila. Tak neskonale a se slzami v očích bych prožívala tu chvíli - nádhernou a upřímnou, přestože by za ní zase bylo tolik lží a smutku. Ale nejde to.
Některé věci se nás netýkají, přestože v nich lítáme až po uši. Pak musíme přijímat rozhodnutí druhých a snažit se to sám, ve vlastním životě, který se nás bezpochyby týká už stoprocentně, udělat jinak. Nejlíp jak budeme umět. A co se týká mě - ve společnosti s Bohem. 

A to je vlastně i celá podstata Vánoc- oslavovat Boha - mísit dojetí s radostí. 



♥ VESELÉ VÁNOCE VÁM VŠEM♥









Trhlá ale lidová


To mě děsně těší 
že už venku sněží.
Už ho spadlo moc a moc
snad bude padat celou noc.
Ale to byla asi morgana fata
na zemi zůstala jen vata.
(asi z Mikuláše)
To je teda smůla 
snad příští rok spadne fůra.
(toho sněhu)
Tak pojď a vem foťák
přijde vykrást trezor Goťák!















PS: Ze zásady- když nevím, co napsat, tak je to článek na tři strany.
PSS: Ale tak co už, psala jsem to ve tři ráno.

pondělí 7. prosince 2015

Jako malé děti

Předevčírem jsem otevírala svůj notebook a on se mi začal aktualizovat. Nemám to ráda, ale vím, že když jsem tak nezodpovědná a vypínám ho maximálně jednou za pět dní, tak prostě potřebuje novej příval informací. 
Trvalo to neskutečně dlouho, vždycky se zasekl - na prvním procentu, na patnáctém a nejdéle na dvacátém čtvrtém. Stihla jsem si na dvacet čtyřce vyčistit zuby i mezizubní prostory, nasnídat se, napsat to-do list a zamést celý pokoj. Ale ono pořád 24%. Říkala jsem, že asi sekl, že bych ho měla vypnout a holt znovu zapnout, aby to mohlo začít všechno od znovu. Ale když jsem se už chystala, tak mi došlo, že to jsem celá já...
Nejenom, že si připadám zaseknutá, i když nevím jestli zrovna na jakém procentu, ale hlavně vždycky místo toho, abych vydržela - začnu restartovat. Jsem jako malé dítě, které neposedí, u ničeho nevydrží, chce všechno hned. A když jsem s touhle myšlenkou skončila, tak naskočilo samozřejmě nové procento, hromada dalších, pak se to znovu zaseklo a já zase měla nutkání vypínat, jako kdybych se dostatečně s dvacet čtyřkou nepoučila.
Tohle malé dítě v sobě objevuju poměrně často. Někdy jsou to prima situace - tancování na veřejnosti, plácání až nepřiměřeně upřímných blábolů, usmívání se na cizí lidi, sahání na lidi (to už ne na cizí a ne šahání nějaký divný, ale prostě obímačka a tak). Ale pak jsou i věci, ve kterých vnitřní dítě není zrovna dobré probouzet. Třeba, když přemýšlím nad budoucnosti.

http://www.julieansiau.com/photographies/deco/
Od malička má člověk zažitou frázi - "Až já budu velká tak udělám všechno, co jsem si vysnila." Sice tuhle kouzelnou formuli už neříkám babičkám a máminým kamarádkám, ale stejně to v hlavně někde zabookované mám. Jenže, vážení, jsme u jádra - já už velká jsem. Ano, jednou budu starší, moudřejší a o spoustě věcí budu vědět mnohem víc než vím teď, ale na to nezáleží. Nikdy nebude lepší  čas začít dělat všechno, co jsem si jako malá holčička, puberťačka, studentka vysnila, protože nikdo k vám nepřijde, nepostaví vás na startovní čáru a neřekne - "Tak, už si dostatečně dospělá, sečtělá, zodpovědná, uvědomělá a můžeš svůj život žít za 3, 2, 1...! " a nevystřelí z tý pistolky. 
Jenže vono se to řekne a to mám jako sbalit batoh a jet na Island? Když se nad tím tak zamyslím (jako již tradičně první věta v úvahových slohovkách!), tak vlastně - proč ne? Pokud to vážně chci? Když to není, co můžu tzv. osrat a záleží mi na tom. Je jasný, že to nepůjde hned - třeba nebudu mít prachy anebo batoh, ale když směřuju, když za tím jdu a beru to jako touhu a nosím ji v hlavě - určitě se zúročí. Anebo mě to zavede do Maroka anebo na severní Moravu - kdoví, ale v tom to právě je.

A když se mám ještě vrátit k tomu dítěti, tak jsem nedávno četla absolutně skvělou knihu s dokonalým výmluvným názvem Kdy bude konečně zase všechno takové, jaké to nikdy nebylo a na to konto jsem chtěla napsat, že všechno, co si pamatujeme z dětství, tu svobodu a štěstí, že je sice opravdové, ale také v mlze nostalgie. A tam postupně bude všechno. I to, co se nám teď zdá neskutečně těžké jednou bude pravděpodobně v tomhle oparu krásy a bezstarostnosti. Jsme tak jednoduše nastaveni. Jen ve třech letech jsme neměli potřebu ani mozkovou kapacitu analyzovat existenční, citové nebo bůhví jaké další ještě problémy a v tom bychom si z dětství zase vzít příklad. A být občas nekonvenční, šťastní jen tak a s velkými sny, které budeme ale už žít. Já třeba píšu tu knížku.



Výborná píseň ♥






PS: Začala jsem běhat!!
PSS: Uvidíme, jak dlouho mně to vydrží...
PSSS: Snad aspoň do svatby, kde musim nějak vypadat, že jo?