Zastávka na znamení

Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas... Co má tedy ten, kdo se snaží, ze všeho svého pachtění?...Usoudil jsem, že člověk nemá jiné štěstí než radovat se a užívat života. Může -li kdokoli jíst a pít a uprostřed svého pachtění se potěšit, je to Boží dar!...

Co je, už bylo.

Co bude, už je.

Co minulo, Bůh vyhledá.

(Kazatel 3)

Velkou část života jsem věděla, kam patřím. Nebo aspoň bylo jasné, že mám žít s rodiči. Ty mi dávali domov, zázemí a pocit, že jsem "správně". Ale po letech na Západě jsem v Brně a už tři čtvrtě roku koukám z okna na protější oprýskanej dům. Na jednu stranu jsem tu ráda a byly i chvíle, kdy jsem tu byla šťastná vážně moc, ale taky vím, že můj čas pro Brno nejspíš momentálně vyprchal a já sbalím čemodán a pojedu kamsi. 

Mám strach z jiné řeči, věcí, zvyků a vůbec té dálky, ale asi bych spíš byla divná, kdybych ho neměla. Ale taky pochybuju, jestli je to, co chci udělat, správné. Jestli to není jenom rozmar mladické nerozvážnosti.A pak si říkám - i kdyby, tak co? A pak si řeknu... a pak si zase odpovím... a pak vím, že všechno v mém životě má smysl. Kterej já teď nevidím.

picjumbo.com

Dřív jsem razila heslo, že na nic v životě není správný čas a člověk si ho musí vytvořit sám. Ale není to tak úplně pravda. Jistě, v určitých maličkostech jako je návštěva kina nebo hvězdárny toho moc nevymyslíte a prostě se buď zvednete anebo ne. Pak jsou tu ovšem trochu vážnější situace, kdy abychom odhadli správné načasování, sázíme na naši milovanou intuici. 

Na intuici je nejvíc fascinující, že je zrádná. Protože někdy intuitivně jdeme tam, kam nás to táhne, někde v sobě víme, že je to ono. Ale je tu zrádce čas, který nám dá děsně sežrat, že ačkoli jsme na správném místě, tak v blbý čas. Anebo to vůbec nebyla intuice, co nás vedlo, ale prachsprostá egoistická touha.

Vždycky jsem taky věřila na taková ty malá denní znamení. Že když myslíte dlouho na nějaký film a oni ho pak dávají o neděli na Nově, tak je znamení, že se na něj máte kouknout a podobný prkotiny. Ve větších rozhodnutích je to se znameními zase na štíru, protože život není zastávka na znamení a při dobrém pátrání lze náznak vidět úplně za vším. 

Teď jak jsem tohle napsala, tak jsem popřela všechny způsoby rozhodování se, jsem si toho vědoma. Nic totiž není stoprocentní, musíte to prostě udělat. S nejlepším vědomím a svědomím. A je jasný, že miliarda věcí bude komplikovaná, nevyjde podle představ nebo se úplně posere, ale co jako?

Nejhorší je totiž nedělat nic. Né, vážně!! Nedělat nic je šílenej stereotyp v prázdnotě.

PS: Ano, je to Emma Smetana.

PSS: A tohle je fakt dobrá písnička, která nesouvisí s textem, ale je prostě dobrá.

Vnučka od Husáka

Za poslední dva dny vytahuju jenom taťkovo starý desky pouštím si je na gramofonu (teď mometálně Kryl - Bartříčku zavírej vrátka). V dětství jsme je poslouchaly pořád, naši si vždycky jen tak o neděli sedli po obědě ke kávě a pustili si třeba Tublatanku, Turbo nebo Deep Purple. Ale to samozřejmě není všechno - Beatles, Abraxas, Stromboli, Laura a její tygři, Goťák a bezkonkurenční Lucie. Dneska máme hudbu jako kulisu k práci nebo na cesty, ale naši si vážně tu hudbu pouštěli, aby si ji poslechli. Milovala jsem to. Připadali mi tak šíleně staří, protože my s bráchou jeli samozřejmě na vlně Šmoulů a Dády Patrasový. 

Naši se oba narodili kolem roku 70 - Husákovy děti. A u nás se mluvilo (a mluví) o komunistech pořád. Co bylo, nebylo, jak to bylo, co se smělo, co se nesmělo. Taťka je úplně stejnej nostalgik jako já, takže často vzpomínal a vzpomíná. Měla jsem vždy hodně informací. Znala starý filmy, seriály, herce, písničky. Hodně mě to ovlivnilo, doteď mě život za komunismu zajímá a svých způsobem i fascinuje. Jsem takové Husákovo vnouče. 

catracalivre

Hodně věcí, co jsem takhle zprostředkovaně převzala od svých rodičů, patří mezi moje guilty pleasure. Když se řekne guilty pleasure, tak většina lidí vytáhne něco jakoby trapného - nosím tričko svýho kluka ven - ale v podstatě chce, aby to znělo drsně. Já se přiznávám, že dělám vážně trapárny - každý rok koukám na seriál Chlapci a chlapi s mladičkým Zounarem a nádhernou Vejmělkovou, bez Chalupářů a Léta s kovbojem by pro mě nebylo léto, miluju Cimrmany, Fontánu pre Zuzanu (i ten druhej s Haberou!), zbožňuju starý televizní inscenace (i ty slovenský!), viděla jsem všechny části Televarieté i Možná přijde i kouzelník a můj asi nejoblíbenější film vůbec jsou Starci na chmelu. Ono toho bude nejspíš víc, včetně tý maďarský písničky, co vložím na konec, ale nemůžu si pomoct. Připomíná mi to dobu, kdy byli moji rodiče hodně mladí rodiče v nové svobodné době, kterou si chtěli užívat. Užívat si to, co bylo, co je a co bude. Myslím, že hlavně táta tu svobodu hodně prožíval.

Ale abych to uzavřela nějak tak, co přinesl tenhle návrat zase mně do budoucna...tak hlavně teda chci gramofon a skoupit co nejvíc starých desek - co mi jen peníze budou stačit, ale taky, že je lepší mít všeho míň. Naši nám chtěli dopřát a jako děti jsme toho měly hodně, byly jsme možná až docela rozmazlení. A já jsem byla vždycky docela hrabivá, ale teď (možná i protože jsem se dvakrát stěhovala) mi došlo, že některé věci nechci, nepotřebuji a zahlcují mě samotnou. Že vlastní stačí tak málo, aby byl člověk spokojenej. Což je někdy, pokud si to člověk opět spojí s těma komunistama, docela děsivý i nebezpečný.

PS: Ale Michal David u nás byl zakázanej

PSS: A taky Jirka Korn

PSSS: Istenem znamená Bože, jediný, co z písničky rozumím

PSSSS: Vlastně ještě nentudom - nerozumím