Zapálený lýtka

Budapešť. Dvě hodiny ráno. Znám ho tři hodiny. Úžasně se směje. Mluví krásně jako v Panství Downton. Je akorát vysokej, abych musela na špičky, ale nepřetrhla se u toho. Připadám mu vtipná. Tancuje idiotsky jako já. Není drzej a čeká, až ho políbím já první. A já ho políbím, protože to jsem celá já. 

Jsem na oblaku. Znám ho čtyři hodiny. Kupodivu umím anglicky. Zkouší mluvit česky. Nevěříme, že ten druhej existuje. 

Odcházím počestně z jeho života a celý svět vesmír mě nutí udělat něco debilního. Řeknu mu to. To, co my ženský chlapům nikdy neříkáme jako první. A už vůbec ne po čtyřech hodinách od seznámení. Kouzlo okamžiku, tíha situace a přijde to. A ještě v angličtině. 

A tak jsem poprvé klukovi řekla, že ho miluju. 

Bylo to letos.

Ano, takhle trapný jsou lidi i v jednadvaceti. 

m-a-s-t-e-r-s-t-o-u-c-h.tumblr.com

Zpětně jsem za tu trapnost ráda, protože jsem měla strach, že se už nedokážu zamilovat, mít tak najednou zapálený lýtka tak jako dřív. Bezkompromisně, absolutně, jednoduše. Plně, oddaně. Je jedno, jak pomijívý to bylo, nebyl happyend a nestěhuju se do Londýna. Ale byla tam ta chvíle, kdy jsem tomu všemu věřila. Jako děcko. 

Kašlala jsem na realitu, byla jsem Julie. Nevzdávala jsem to. Klidně bych umírala, lezla z oken a stavěla se na hlavu. 

A co jsou proti tomu zlomený srdce.

PS: Nesmíte mi všechno věřit

Ticho

Ticho je to, co mi dělá problémy. Mlčet, dýchat, nemyslet. Já pořád přemýšlím, píšu, nedám pokoj. S moc slovy se ale vytrácí opravdovost některých věcí. Myslím, že pro venkov to platí stonásobně. 
Protože ten buď žijete, anebo ne. Můžete dlouze mluvit nebo psát o chození v trávě, ležení v kanafasu, džbánku plným malin a ostružin, ale nikdy to nebude mít tu opravdovost. Je to jako sbírat houby do igelitky...

Vytrácí se surrealismus popraskaných větví a dlouhých vlhkých nocí, pospolitosti. Jistota v nekonečnosti obilí i samozřejmosti. Dřina rozpraskaných dřev i rukou. Všechno se vytrácí ve slovech, která nemají smysl, když neležíte na vodě všedních dnů.

Ani zachycovat nemá smysl. Chybí vůně, dotyky, svit. Pohlazení. 

Dokonalost venkova je, když ho už nevnímáte. Je součástí vás. Přecházíte maliníky i borůvky, křemenáče, vůni pokácených borovic u cesty, nejásáte nad srnkou. Když všechno tohle přestává být atrakcí, hezkým retro kouskem nábytku v minimalistické koupelně. Stává se to kotvou, životem. 
Momentálně mě nejvíc přitahuje jeho nedosažitelnost.

PS: Naděje letošního léta padá k zemi
PSS: Ale možná stačí se obrátit vzhůru nohama ♥

Nafrněná

Když jsme malí, rodiče nám až do zemdlení říkají, abychom byli na všechny ostatní děti i dospělé hodní a zdvořilí a dělili se o hračky. Aby nám potom mohli odtajnit ono tajemství, že v životě se nikdy nezavděčíme všem. A to je - bohužel nebo bohudík - pravda.

Dřív, když byla dobrá nálada, propadala jsem své výjimečnosti. Ti, co se mnou nesouhlasí, mě jednoduše nechápou, jsou to sebestřední pitomci, které ve své velkomyslnosti ještě vrcholně empaticky lituju. Připadám si nedoceněná - velká spisovatelka, neobjevený herecký, výtvarný a kdovíjakýještě talent.

Ovšem, ve chvíli, kdy jsem se probudila z týhle narcistický diskotéky, přichází držkopád. Z intelektuálního vrcholu padám na dno, protože mi dochází, že všichni ti nechápající si prostě jenom myslí, že jsem blbá nána. Že na mně není co k pochopení nebo docenění. 

Oba tyhle případy jsou na hraně, ale pramení z mojí povahy - emocionální mrakodrap, hysterickej oceán. 

Neříkám, že teď to už umím dokonale ovládat, ale rozhodně jsem víc nad věcí. 

                                           ♥

Mnoho lidí irituju. Některé hned na povrchní první dobrou, kdy by se se mnou za moje nošení puntikatých kalhot a ponožek najednou nebo květované čelenky "na indiána" ani nedali do řeči, některé zase po dlouhé filosofické debatě na téma globálního oteplování.

Jenomže některé věci, které dělám, říkám nebo nosím a které ostatní iritují, mám stejně ráda. A budu je dělat a nosit, i kdyby trakaře padaly.

Ne, nejsem zlomyslná, z toho už jsem (snad) vyrostla, ale dělám, říkám nebo nosím věci, který ke mně patří, který mě tvoří. Někdy je to smutný, ale spíš jsem ráda. Jasně, pořád tajně toužim po tom vypadat jako Keira Knightley nebo aspoň jako Vittoria Puccini v Elise z Rivombrosy, ale jinak se rok od roku smiřuju se sebou a s tím, že jsem pro někoho pitomá. Mimo, totální bizár, íkvé tykve, idealistka, hysterka první třídy, neomarxistka... Jasně, nikdy bychom se neměli smířit a zůstat u prohlášení - já jsem prostě taková, ale zůstat sám sebou je taky důležitý. Ta hranice je až protivně tenká, ale je tam.

Na světě jste někdo a máte něco. Nikdy nebudete všichni a nikdy nebudete mít všechno. 

TAG JAK JINAK!! Prej blbě vaří...

PS: Po 14 dnech na táboře mě ani jinej článek napadnout nemohl

PSS: Ještě jsem měla v záloze - Jak spát za chůze

PSSS: Ale to jindy