Fascinace nevěděním

Ten, kdo se mnou seděl někdy u piva, ví, že mám k českému školství miliony výhrad, ale jedna věc mě štve opravdu mimořádně - škola nás naučila děsit se nevědění. Jakmile nevíš, jsi v háji. Ztratila se tím radost z poznávání a zůstal jenom strach z neúspěchu.

https://www.flickr.com/photos/bloodflow/

Naše generace sice má Google, Wiki a další vymoženosti, se kterými na vteřinu víme ledacos, jenomže tím spíš se očekává, že toho budeme víc vědět o různých oblastech. Ovšem stačí povrchně, mít pozérskej pojem. Postačí vědět, že Tolstoj napsal Kareninu a ona se na konci zabila, protože byla hysterka. Je jedno, že jste tu knížku viděli jenom v antiku a po dvacátý větě ji odložili a radši se podívali na film s Keirou. 

Jenomže takový povrchní informace s námi nic neudělají! Je jich kolem nás tolik a musíme je zpracovat do placek, který si připlácneme na mozek, ale nenecháme je zakořenit. Chybí nám tak prožitek, zásah, fascinace z nevědění a touha k objevování! Je tolik oborů, oblastí, zákoutí, o kterých se toho dá tolik vědět (vždyť někdo studuje celej život třeba jenom křídla včel!), že není v lidské moci to pojmout. Což je na jednu stranu frustrující, na druhou - zábavné, dokonalé. Vidět odborníky, kteří něčemu rozumí, ale sám se taky ponořovat do určité problematiky a vybírat si ty střípky, který mě budou tvořit.

Mně se vždycky líbilo zkoumat něco, co mi do té doby bylo úplně vzdáleno nebo jsem o tom věděla úplný prd, ale teď to tvoří moje povědomí. Třeba totální realismus Egona Bondyho, filmy Pedra Almódovara, slovenský socialistický inscenace, historie vlády Tudorovců a vyvraždění Slavníkovců nebo podrobnej popis porcování kuřete.

Tohle by nám měla škola dát. Nadšení, touhu, inspiraci jít dál a vědět víc. Ne kvůli jedničce, áčku nebo červenýmu diplomu, ale jen tak ze zvědavosti ♥

YEARS&YEARS

PS: Už mě zase začíná ta pedagogika zvedat ze židle

PSS: Tak mně tu naivitu vodpuste ♥

Superženy spí

Ano, chtěla jsem psát (zase) o chlapech, ale nakonec mě stejně utáhlo téma bektůskůl. 

Každej rok to u mě probíhá v podstatě stejně. Vždycky, jak padne to datum, kdy mám nastoupit do ústavu, tak mám iracionální pocit, že zvládnu všechno na světě. Nevim, asi je to adrenalin nebo se prostě tak těšim... kdo ví...

Jednoduše mám plán, že budu Superžena a všechny zadaný úkoly, seminárky a podobný šílenosti budu dělat včas a nebudu nic nechávat na poslední chvíli. Budu všude včas. Budu chodit běhat, aspoň třikrát týdně pět kilometrů a nejlíp ještě na jógu anebo plavání. Budu číst aspoň pět knih měsíčně a budu je včas vracet do knihovny. Začnu zdravě jíst a nebudu chodit na kebab s bylinkovou omáčkou ani k číňanům na bambus. Nebudu nadměrně pít ani kouřit. Vytřídím si skříň a nakoupim si jenom kvalitní basic věci, co se hodí ke všemu. Nekoupim si třicátej druhej krém na nohy a dopotřebuju všechny loje na rty. A nebudu utrácet a vůbec...radši si ještě najdu brigádu...tag určitěěě. 

wild-bindi.tumblr.com

Já si vážně vždycky myslim, že to zvládnu. Ale po prázdninách ještě aby ne, když se flákám.

Letos jsem si ale řekla - nebuď blbá a žádný předsevzetí! Ovšem nebyla bych to já, aby nakonec nějaký stejně nepřišlo. Ale tento rok jsem k sobě shovívavá, protože jediná věc, kterou musim, je spát. Žádný ponocování do tří do rána u Vyprávěj nebo někde na diskotéce. Hezky spát a taky jíst. Pak jde všechno líp. 

Ale kdybych přeci jenom měla napsat něco o těch chlapech, Sousedství to řekne za mě:

PS: No, dobře, uznávám, tentokrát jsem velký moudro nevyplodila 

PSS: Tag příště

Je jedno, co si přejete, stejně to nedostanete

Je jedno, co si přejete, stejně to nedostanete. Nebo to dostanete, až když to vzdáte. Zdá se, že teda nic nemá smysl, ale co když smysl je jenom v tom, že dejcháme? A žádný ambice, touhy a úspěchy nehrajou roli? Stejně jako pocit štěstí, kterej si pořád nepokrytě nárokujeme.

Nevěřím na měřitelnost úspěšnosti a schopnost obstát v tomhle světě velkejch penězi vyhoněnejch vlků, protože my sami o sobě nic nezvládáme. Všechno je dar. To, že ráno vstáváme, slunce, hory, stolky z IKEA i naše umy. 

Každej umíme něco, někdy sakra dlouho hledáme, co to vlastně je. Ale jsme výjimeční, každý o sobě, to nám snad ještě zvrácenej marketing konzumních rájů nevyhnal z hlavy. Ale taky si myslím, že to, co umíme objektivně nejlíp, nemusí být objektivně dobrý. 

Já píšu. Objektivně za ty roky na tomhle světě musím říct, že psaní umím ze všech věcí nejlíp. Jenomže znamená to, že píšu líp jak všichni ostatní? To asi těžko. Jenže je to můj dar, takže mu věřím. Musím, chci, potřebuju. Možná bych radši stejně byla herečka v Národním, ale stačí se vrátit hned k prvnímu souvětí... a nezbývá než se smířit, děkovat, užívat si to, co je. Obyčejně. S kritikou, pády a brekem. 

Protože jsme šťastný lidi. Milovaný lidi. Jenom se musíme naučit tu lásku přijímat a následně dobře směrovat na správný místa.




HUDEBNÍ OBJEV!

PS: Je normální těšit se do školy??
PSS: Asi je t tím, že jdu znovu do první...