sobota 12. listopadu 2016

Jsem boží dítě

Vždycky, když mluvím s někým nevěřícím o Bohu, mám strach, abych dokázala všechno vysvětlit správně. Abych před ním nevypadala jako hlupák, co je manipulovanej a oblbnutej nějakou sektou. Zároveň mám strach, že nejsem dostatečně dobrá křesťanka, abych mohla s druhými mluvit o Bohu, že to patří těm zkušenějším, pravověrnějším, nadšenějším. A vzpomínám si na sebe. Na časy, kdy by mi řeči o Bohu přišly jako největší vopruz. Zároveň jsem zastáncem toho, že víra by se neměla vnucovat, přesvědčovat někoho o pravdách. Je to věc vlastní volby a životní cesty.
Pak mi došlo, že - stačí se vyznat. Říct, jak to mám já. Nejít do žádných konstruktů a ostrých diskuzí, kdy se stejně nakonec dostanete k tomu, že jako nikdo věděcky nedokázal, že Bůh existuje, tak stejně nikdo nedokázal, že Bůh neexistuje a podstatou víry je právě nutnost věřit. 

Nejsem dokonalá ani svatá, jsem jedna žena, která miluje Boha.

/http://folklifestyle.tumblr.com/


Proč věřím v Boha? Protože Svět. Protože jsem vděčná, že žiju. Dýchám, skáču, mluvím. Vděčná za tu dokonalost, která mě obklopuje každý den. Když se kolem sebe podíváte, tak Bůh je všude. Ve všech úsměvech, vysokých rostlých stromech, v dokonalosti funkcí vašeho těla, v každém detailu vesmíru i listu lopuchu, který zkoumáte pod mikroskopem, v hudbě... Všechna ta prohlášení typu - Nad námi je nějaká vyšší moc, osud, ale i kouzlo okamžiku, síla myšlenky, genius loci, energie - to je Bůh. Mně se jeví víra v Boha jako samozřejmost, protože jinak musíte říct, že by tohle všechno, celej holej život a Svět byla jenom náhoda. Náhoda a potom vývoj. Jistě, někdo tomu může věřit. Ale to je taky pořád jenom víra. 
S Bohem jsem neskutečně svobodná. Zní to jako paradox, protože mám dodržovat boží přikázání a řídit se podle Bible. Ale já nemusím. Bůh mě respektuje. Respektuje všechny moje rozhodnutí. Já se můžu rozhodnout, že nebudu věřit, že si budu dělat všechno dělat po svém, žít po svém. Proto na Boha nemám vztek, že nezastaví zlo, protože na tom je právě "krásně" vidět, jakou máme svobodnou vůli. A právě proto vrchol svobody a svobodné vůle vidím v rozhodnutí se jí vzdát. Odevzdat ji Bohu.

Ovšem tady je problematika pokory. Dlouho jsem bojovala s tím, že moje ego nemohlo přijmout, že jsem "pod někým". Připadala jsem si ponížená. Loutka, která musí dělat všechno, co mi někdo nařídí. Přišlo ale prozření v uvědomění, že mě Bůh miluje. I když jsem měla mnohokrát v životě pocit, že přeci, když se mi v životě dějí tak strašné věci, nemůže mě milovat... ale zpětně - ty klikaté cesty, kterými jsem prošla, nebyly zbytečné, naopak - byly požehnané! Mám nádherný život! No, a když vás někdo miluje, ponížení se promění v podřízení. A s podřízením přichází pokora. A s pokorou právě svoboda. Cítit se svobodně v něčí náruči? K nezaplacení. 
Často jsem ztracená, slabá, chovám se iracionálně. Mám bezpočet chyb. Ale to je na Bohu úžasné - je jedno, co mám za sebou, jak moc jsem špatná. Přijímá mě, odpouští mi, učí mě pořád být lepší. Když chci. Jenom když chci. 
Bůh není žádný stereotyp rituálů, ježíšků na křížku ani monumentálních staveb z baroka, které stvořili lidé. Bůh je ve mně. Bůh může být ve vás. Když chcete. Jenom když chcete. ♥






PS: ♥ 
PSS: Tenhle text vznikl jen díky Boží lásce

Žádné komentáře:

Okomentovat