Šary Vary

Narodila jsem se a dvacet let žila ve městě a přilehlém okolí Karlových Varů. Moje babička do nich přivedla svou rodinu v době, kdy byly Vary prosperující město s bohatým kulturním a společenským životem. Což už v době, kdy jsme se narodili my s bráchou, dávno neplatilo. Devadesátky začaly pomalu měnit Vary v Potěmkinovu vesnici aneb Ivanovy Vary.

Vyrůstali jsme v centru města ve starých vznešených domech, který smrděly plísní a padaly nám na hlavu, v teplácích jsme hráli na babu mezi obchody s lustry za miliony a mezi Rusandama v liščích kožiších s špatně nakresleným obočím. Všechny naše oblíbený obchody i místa začali mizet nebo se přesouvat do obchodních center. Z cukrárny na rohu se stal A3 sport, v divadle nic nehráli, ze sámošky pod kopcem se stal obchod s... no jasně, s lustrama. Zbyly jenom neustále se opakující školní výlety na Tři kříže a Svatošky, Mekáč, spousta lékáren a fesťák - jeden týden v roce, kdy Vary ožívají a všichni vidí, že to jde, že by to v těch Varech šlo, kdyby...

Chtěla jsem vždycky (jako většina spolužáků) vypadnout pryč, nežít v týhle díře bez vysoký a práce. Brno bylo dostatečně daleko. Jak od Varů tak od Prahy. A to se vyplatí. Brno je skvělý. Malý, hezký, rychlý, chytrý, nikde žádná ruština. Rychle si na něj člověk zvykne,Vary mi ale občas chybí.

Chybí mi, jak jsou divný. Třeba- v Brně je furt hezky, to není až normální, to Vary jsou neustále zahalený nějakým mlhovým depkózním filtrem nebo co, při kterým se chce člověku pořád spát. Chybí mi i lesy kolem města a hlavně ty u galerie, málo lidí, kopce, měkká voda a chladný rána. Chybí mi ta jistota, kterou tam mám, protože vím... Ve Varech, vím, kdy můžu jet na kruháči, i když autobus ještě nebliká, protože jednička přece vždycky jede na nádraží nahoru a ne dolu jako já. Vím, kde v kolik otvíraj i zavíraj v kavárnách, barech, knihovnách a knihkupectvích a vím, kde vyměnili servírky i záclony. Vím, že když mi ujede v neděli vlak, další pojede až druhej den. Vím kam jít, co říct, co si odnýst. 

Úžasnej stereotyp, kterej se ovšem dá vydržet tak maximálně čtyři dny. Ale pořád je to domov. Nevěrohodnej, nehodící se a načančanej, ale za to perfektně nostalgickej!

PS:  Na fesťák přijeďte!

PSS: Ale jindy nejezděte...

PSSS: Byli byste zklamaný.

Odříkaného chleba největší pravda ve Slovinsku

Tento příspěvek bude totální mišmaš, už teď cítím to flow, vyklopit všechno, co se mi jenom honí hlavou! ♥

Pravda je, že jsem měsíc nic nenapsala.

Pravda je, že všechno bylo smutný.

Pravda je, že když jsem chtěla napsat něco hezkého, bouchla někde bomba.

Pravda je, že píšu radši ráno než někdo někoho někde zase postřílí.

Pravda je, že pravda nikoho nezajímá.

Pravda je, že to nechápu.

Pravda je, že nežít v pravdě je jako umřít předčasně - zbytečný.

Tento mravoučný koutek jsem si nemohla odpustit.Ale jedeme dál!!!!

Takže - byly jsme na Velikonoce ve Slovinsku! Za naší drahou, která je tam na Erasmu. Slovinsko je přesně ta země, o které si nic nemyslíte, něco jako Polsko nebo Makedonie. Ale Slovinsko je nádherné! Čisté, všude zeleno, samý kola - je tam naštěstí rovina, uf. A když jedete na dovolenou se zeměpisářkou, dozvíte se i třeba, že Slovinsko je třetí nejzalesněnější země v EU.Kdo by to do něj řekl! Já z jazykového hlediska musím říct, že slovinština je vážně humor. V neděli může být v obchodě zaprto, tak bacha, šišky.

Ale nechci teď psát jak poslední týdny sjíždím na Wiki historii Slovinské republiky. Chci napsat, jak to byl božsky požehnanej vejlet! Jeli jsme přes Blabla car s klukama, díky kterým víme, že když bude radiovej útok, můžeme se schovat do Tesly (auto, ne žárovka) a tím pádem víme, že automat není největší automobilovej vynález ever. Zjistili jsme taky, že skákat po jedný noze na železnejch schodech s mobilem v ruce dvě stě metrů nad zemí není dobrej nápad, že se dá zmoknout až tak, že nemá cenu se snažit nezmoknout, že film se dá vidět na části - jeden se dívá, zatímco ostatní spí, poté se předá štafeta dál, že vrabci sní celej para ořech, že tetovat se u kašny je ten nejlepší nápad a že až budeme mít děti - Slovinsko je n.1 na první dovolenou.

Markéta 'Ronda Vie' Machalcová

Zároveň velké zjištění - používám příliš mnoho přísloví a pořekadel, které mou drahou M. iritují. Promiň, ale ještě jednu dneska:

Odříkaného chleba největší krajíc.

Protože víte, kdo nejspíš pojede na půl roku do Madridu na stáž do český školy? Já. Já, která byla nejdál v Západním Německu. Pro kterou je cestování španělská vesnice. Neptejte se mě proč, nevim - tři hodiny ráno, e-mail ze studijního - Erasmus+, pocit, že nic nedělám a jenom sedím doma na zadku a je to tady. A kdo za mě bude studovat ty dvě vysoký? Nevim. Asi máma. Ta zvládá všechno ♥

Na těch věcech, o  kterých říkám, že nikdy, vždycky něco je, co mě zajímá a provokuje. Říkám nikdy, protože mě nějak nedaj spát, kdyby daly, asi bych je ignorovala. Já jsem nikdy nechtěla nějak extra cestovat, žít nedejbože v cizí zemi nebo se učit jazyky. Ale je to tu. Jasně, pořád chci krávu a celý Španělsko vyměním za lásku. Pořád si myslím, že se nejlíp hodím do kroje a ke škopku nádobí na ostrým vysočinským vzduchu. Jenže některý věci se asi nedají lámat přes koleno, tak asi sbalím čemodán a v rámci hledání masterplánu asi pojedu na Pyrejnejskej polostrov balit Španěly nebo co. 

Můžu ještě napsat, že nic nestíhám?...radši ne, to by mě zdrželo.

Písnička, kterou jsem slyšela někde v Háemku ve Slovinsku 

PS: Pravda je, že jste mi chyběli!