Moje představy o Madridu se smrskly na tu, že všude chodím s batohem na zádech. Nějak se tak vidím, že mám všechno naskládané v žlutém (?!) batohu a jdu a jdu a jdu. Sama. A kupodivu i fotím.
Proto teď redukuju všechny věci na nezbytné minimum. Za ty roky jsem nasbírala takovejch krámů, to snad ani není normální. Ale když já se tak nerada zbavuju věcí, i když objektivně samozřejmě vím, že stíny z 80's po mámě jsou prošlý a možná i zdraví nebezpečný, ale vysvětluj to někomu, kdo si nechává z dovolený i obaly od sušenek (u nás je ale neprodávají!!)...
Napsala jsem si seznam nezbytných věcí, ale pořád nevím, jestli jsou některý věci fakt nezbytný. Třeba kondicionér. Člověk by řekl malichernost a zbytečnej luxus, ale slzy ve vočích, když rozčesávám ty svý houně místo vlasů... Anebo třeba hřebeny - stačí ten se zubama, nebo musím i kartáč? Možná bych se měla před odjezdem ostříhat, ale v představě o Madridu jsem s dlouhýma vlasama, takže asi smůla...
Nic nejde snadno. Možná už nikdy nepůjde. A já konečně vím, že bych se měla trochu sebrat! Sebrat odvahu, narvat si ji do toho batohu, nastoupit do letadla a zapomenout na všechno, co bylo i je, přestat se litovat, brečet, kňučet, řešit cobykdyby, přestat řešit! Je totiž skvělé mít odvahu něco udělat, ale ještě lepší je sebrat odvahu něco neudělat. Nechat to bejt, plavat, vykrystalizovat, usadit, možná odplavat, ztratit na důležitosti, anebo naopak vyrůst. Mlčet.
Prožívám prej nejlepší roky života, ale zjistím to až za pár let.
PS: Verím v Boha, ale niekedy mi chýba
Žádné komentáře:
Okomentovat