pondělí 4. září 2017

Zmizet



týden 
6

uletim,
zmizim
5
4

sama
se sebou 
budu 
mít batoh;
ten žlutej
za sebou
3
2

a
před sebou
1

bude svět
a
bude ráno,
taky 
Museo del Prado
0




flickr.com





Víte, strašně ráda někam jezdím. A nejlíp fakt dlouho.
Když jsem jako spolujezdec, tak se ráda koukám kolem a přemejšlím, spím nebo si čtu. Je to zvláštní čas, kterej se jakoby nepočítá, protože přeci někam jedete. Musíte, nemáte jinou možnost. Je to pro mě jako malý dárek tyhle chvíle, kdy sedím a svět kolem mě se míhá, něco se děje nebo aspoň bude dít, až přijedu, ale zároveň je klid.
Když řídím je to jiný, ale stejně skvělý. Auto umí dávat ten šílenej pocit svobody. Rychlost, blízkost smrti, ale taky možnost jet. Prostě jet. Někam. Daleko.
Teď poprvý v životě poletím. Jenom tři hodiny, ale nejspíš to bude ta nejdelší cesta v mým životě. Ale co já vím, nikdy jsem to nezažila. Trochu se bojim a... těšim. Ambivalentní pocity jsou normální, když je něco poprvý, že jo? Mám ráda věci, který jsem nikdy nedělala... Většinou. No, snad prostě nespadneme!

Nějak tomu prostě všemu nemůžu uvěřit. Vážně poletím? Vážně budu žít čtyři měsíce ve Španělsku? Pracovat a chodit odpoledne do Prada? Přijdu si jak spadlá z hrušky. 
Jasně, že lidi žijou mnohem zajímavější životy, choděj pěšky po Číně a u toho trhaj rejži, hladěj orangutany v Indonésii a kdoví co ještě. To, že jedu do Madridu není vůbec nic neobvyklýho. Ale pro mě je to velká věc. Překračuju totálně svoji komfortní zónu. Nejsem z rodiny, kde by se ve velkým cestovalo, učilo jazyky nebo podporovalo jinej styl života než ten zajetej "z práce domů, a pak tejden dovolená u moře". Takže tohle je vlastně jedna velká rebélie.
Neustále musím rodiče a všechny kolem přesvědčovat, že vím co dělám, všechno mám zařízený, všechno zvládnu a bude to okay, ale já doprdele nevim nic! Jdu to zkusit, přežít, něco zažít a poznat možná trochu i sebe samotnou.

K tomu mi dopomáhej BŮH ♥






PS: Příště už z Madridu
PSS: Doufám!!

Žádné komentáře:

Okomentovat