Na kraj světa

Opět se hlásím z dalekých krajů madridských!

Teď jsem na pár dní zabloumala do krajů portugalských a viděla oceán! Bylo mi krásně, svět je nějak moc nádhernej!! Žít se dá asi všude, možná i kdybych jela až na kraj světa, všude budou lidé v podstatě stejní a budou toužit po tom samé. 
Deprese odplynula někam do háje, ale můj mozek jede pořád dál. Pořád analyzuje, pořád chce všechno pochopit, vystihnout to. Ale těch emocí a zážitků je nějak moc a nabaluje se jich víc a víc, nejspíš všechno pochopím, až se vrátím domů.

První týden, když jsem přijela do Madridu mi jeden tatínek z české školy, kde učím, řekl, že přijet na semestr je strašně málo a že největší šok není teď, když jsme přijela, ale bude, až se vrátím. Nechápala jsem to, semestr se rovnal nekonečnu a větší šok by byl snad jen ve vesnici kanibalů. Ale čas pokročil a já to už docela chápu...

Jswm tu skoro tři měsíce, ale uteklo to jak týden. Začátek byl těžkej, nikdy mi nebylo tak smutno a těžko, teď mám ale 20 dní do prvního odjezdu a jsem ráda, že se v lednu ještě vrátím, protože cítím, že se mi bude šíleně stýskat. Jo, nejradši bych zůstala ještě aspoň jeden semestr, abych se naučila pořádně španělsky a poznávala tuhle bláznivou zemi a nejen to!

Ale zase se zároveň chci vrátit, naskočit zpátky do toho svýho vlaku jedoucího po nádherných zajetých brněnských kolejích, protože věci se dějou, životy plynou. A já nechci být tak dlouho daleko od těch, které znám, abych se pak musela sama sebe ptát, jestli je vůbec ještě znám. Možná to ale přeci jen bude šok a možná ten největší šok budu já.

Jaká jsem vlastně teď já? Změnilo mě to? A co vlastně já budu potom dělat?

...a nepřeháním zas?

♫ Právě som zistila, že je niečo inak

prave som prišla o svoje predstavy ♫

PS: To be continued...